Jak jsem přežila druhý trimester

sobota 17. února 2018

Navážu na předchozí článek, který jsem psala v 16. týdnu těhotenství. Dneškem mi začíná 30. týden a vůbec mi nedochází, že za chvíli tady už s náma to mrně bude.

Ty ranní nevolnosti, na který jsem si stěžovala, naštěstí zmizely kolem 18. týdne. Vystřídaly je ale bolesti kyčlí, zad a teď nově i bolestivý kopance do žeber. A na tu energii, kterou mi každý s příchodem 2. trimestru sliboval, ještě pořád čekám. V bytě to vypadá jak po výbuchu, protože prostě nejsem schopná uklidit vše najednou, hned jsem unavená a musím si lehnout. Hlavně ložnici je potřeba přestěhovat, protože není šance, aby se tam vešla postýlka. Kterou ještě nemáme, samozřejmě! Takže pokud se prcek rozhodne jít na svět dřív, bude asi spát v krabici od bot vystlaný palmovým listím. A zároveň se bude muset naučit jezdit na kole, protože nemáme ani kočárek.

Taky s pamětí je to den ode dne horší. Přijde mi, jak kdybych měla místo mozku černou díru. Zapomínám zavírat ledničku, vypínat troubu, věčně něco hledám (to pak nacházím na neobvyklých místech), opakuju se, zapomínám slova a podobně. Doufám, že s příchodem dítěte se to zlepší. Nerada bych ho nechtíc odložila třeba do ledničky.

Jak jsem přežila první trimestr

úterý 7. listopadu 2017

Teď ty články budou asi všechny na jedno téma, haha. Žádný vzrůšo. Ale prostě je to momentálně jediná věc, kolem který se můj život točí, protože nejsem schopná dělat nic jinýho. Ač bych tuze ráda zase podnikla nějaký ten výlet jinam, než po doktorech. Uvidíme o víkendu.

Od posledního článku se toho zase tolik nezměnilo, ač jsem si myslela, že už je to na dobré cestě. Takže si tu teď vyleju srdce a pobrečím si nad tím, jak je život nespravedlivej haha. A třeba to pomůže i někomu dalšímu, kdo má stejný problémy. Žádný rady tu sice nenajdete, ale třeba uklidnění, že v tom nejste samy.

Mám za sebou skoro 16 týdnů těhotenství. 16 ne zrovna veselých týdnů. Ze začátku jsem věřila tomu, když mi zasloužilé matky říkaly, že "neboj, do 11.- 12. týdne ty nevolnosti zmizí a pak si to začneš užívat". Nevolnosti nezmizely a nic jsem si neužívala. Pak se to změnilo na "se vstupem do 2. trimestru se to všechno obrátí a budeš se cítit skvěle". Ve 2. trimestru už dávno jsem a skvěle se necítím. Takže se to změnilo už jen na pouhé "doufám, že ti bude brzo dobře". 1% žen má prý nevolnosti po celé těhotenství. A i když ještě neházím flintu do žita, začínám se s tou představou docela smiřovat.

Proč odkládám článek o Aljašce (na dobu neurčitou)

úterý 26. září 2017

Před pár týdny jsme se vrátili z dovolené na Aljašce. Neskutečně jsem se tam těšila! Dělala jsem plány a snažila se nám zařídit to nejlepší dobrodružství.  Nicméně, asi tři dny před naším odletem jsme zjistili, že čekáme miminko. Tak nějak jsme to neřešili, protože nám to vůbec nedocházelo. A přeci jen, těhotenský test (v mém případě čtyři těhotenské testy) se může mýlit. Soustředili jsme se na naší dovolenou a těšili se, jak si to užijeme.

První týden na Aljašce byl skvělý. Užívali jsme si to naplno a já úplně zapomněla na to, že mám v břiše zárodek našeho potomka. Ale asi v polovině pobytu na mě přišli ranní nevolnosti. Pořád nechápu, proč se tomu říká "ranní" nevolnosti, když trvají celý den v kuse. Celý týden, měsíc, dva, tři,.. Nečekala jsem, že přijdou tak brzo. A to je důvod, proč nemluvím o Aljašce. Kdykoliv se mě totiž někdo zeptá, jak bylo na Aljašce, udělá se mi špatně. A to teď beze srandy. Dokonce jsem se párkrát pozvracela během editování fotek z Aljašky. Všechno mi to totiž připomíná, jak mi bylo špatně. A že mi bylo špatně úplně ze všeho. Hlavně z jídla a z různých pachů. Takže poslední dny na Aljašce jsem si opravdu neužívala a Paul určitě taky ne, protože se mnou dvakrát denně jezdil kolem dokola a snažil se mi najít restaurace, ve kterých jsem byla schopná se najíst. A že jich bylo zatraceně málo haha. Naštěstí jsem ale byla schopná se hýbat a neměla jsem nutkání zvracet.

Las Vegas: Bez pozlátka

úterý 8. srpna 2017

Za poslední ani ne půl rok jsme byli v Las Vegas šestkrát. A teda upřímně, mám toho až po krk haha. Jezdíme tam hlavně kvůli obchodu, takže nic moc zábava. Ale po naší poslední návštěvě jsem si udělala o Las Vegas obrázek. Nehezký obrázek.
Vzhledem k tomu, že jsme viděli i jiný části než jen hlavní strip a downtown, pokazilo mi to celkový dojem. Dojem, který jsem si vytvořila těma pár návštěvama, který jsme trávili vyloženě v casinech. Myslela jsem si, že Las Vegas je v podstatě jen ta hlavní třída se všemi hotely a casiny. Ze směru, ze kterého vždy přijíždíme, nejsou vidět žádné domy, rovnou hotely. To všechno je ale jen takový pozlátko a realita je opravdu krutá. Doslova odporná, nechutná a já nevím co ještě. 

Ale pěkně popořádku. Začnu tou pozitivní částí, protože nikdo nejezdí do Las Vegas, aby si prohlédnul město. 
Tentokrát jsme zůstali v Downtown, což je přibližně 20 minut od hlavního stripu. Downtown je tzv "Staré Las Vegas". Tam to kdysi všechno začalo, ještě dávno předtím, než postavili moderní strip, kam se pak přestěhovala veškerá aktivita a pozornost. Downtown má jednu výhodu, je to tam levnější. Jak hotely, tak casina. Hlavně teda ta casina. Celkem fajn je procházka po Fremont Street, což je v podstatě takový obrovský "tunel", a kromě hotelů, restaurací a casín tam člověk najde i nějakou tu zábavu. Včetně možnosti projet si celý ten "tunel" na zipline. Což je na seznamu věcí, které chci zkusit.

Los Angeles: Pár informací a rad

středa 14. června 2017

Na Instagramu a Facebooku mi chodí spousta dotazů o Los Angeles, proto jsem se rozhodla napsat tento článek a trošku Vám na Vaše dotazy odpovědět veřejně, protože to určitě pomůže i spoustě dalších lidí.

Pamatuju si, když jsem ještě jako Au Pair hledala rodinu, chtěla jsem strašně do Kalifornie. Zejména do LA. Je to sen skoro každé Au Pair. A většina z nich tu, stejně jako tenkrát já, nikdy nebyla. Ta touha žít v LA je založená na tom, co vidíme v TV a na fotkách. Realita je ale trošku jiná. Když jsem prvně letěla do LA, měla jsem tu jenom pár hodin při čekání na partu lidí, se kterýma jsme se vydávali na výlet po Národních parcích. I přesto, že jsem měla skoro půl dne času, jediné místo, kam jsem se dostala, byl Chodník slávy v Hollywoodu. A to úplně stačilo k tomu, aby se mi Los Angeles zhnusilo. Od tý doby jsem už o LA nesnila a nechtěla sem ani za nic.

Osud tomu ale chtěl jinak a Los Angeles se mi stalo domovem. A miluju to tady! Jsem ráda, že jsem měla příležitost poznat ty krásný místa, kam se normálně člověk jako turista nepodívá. Nádherná místa, která změnila můj názor.

Jak jsme kempovali v horách

úterý 30. května 2017

Tento víkend nás čekala velká akce. Čtyřdenní kempování v horách s partou skoro 30ti lidí. Pronajali jsme si celý kemp na vrcholku hory v San Bernardino National Forest. Jedná se o historické místo, kde je jedna veliká chata, taková ta typická dřevěná, a dvě malé chatky. Ani v jedné z těch chatek není povoleno spát, protože už mají něco za sebou a rozpadají se. Slouží maximálně tak pro skladování jídla. K této oblasti se váže, prý zajímavá, historie. Kdysi tam někdo žil, ale nevím kdo, kdy a proč. Musím si to zjistit. Každopádně na 4 dny se nám toto místo stalo dočasným domovem.

Místní kempy nejsou podobné těm, co máme v ČR. Občas někde ano, ale většinou ne. Většinou není k dispozici voda, žádné stánky ani obchody s občerstvením a smíšeným zbožím. Kolikrát není obchod v okolí několika desítek mil. Takže člověk tak stanuje v opravdové divočině, s minimem lidí kolem sebe. Náš "kemp" byl úplně na vrcholku hory, a protože nás byl velký počet, pronajmuli jsme si to celé, takže široko daleko kolem nás nebyl absolutně nikdo.

Začnu od začátku..

Z deníku cestovatele: Joshua Tree NP, California

středa 10. května 2017


Jsem zpátky s dalším cestopisem. Mně se tyhle články o cestování prostě píšou nejlíp. Tentokrát popovídám o našem dobrodružství v Národním parku Joshua Tree, kam jsme se vydali na prodloužený víkend před pár týdny.

S Paulem oba milujeme kempování, proto jsme se rozhodli, že si vezmem pár dní volna a pojedem někam dál od civilizace trochu si odpočinout. Shodli jsme se na Národním Parku Joshua Tree. Byli jsme tam minulý rok, ale jen na pár hodin a Paulovi se tam moc líbilo. Já jsem tam byla už předtím, ještě jako aupair, s partou lidí, se kterou jsme dělali roadtrip po Národních parcích. 
Vyjeli jsme už ve čtvrtek odpoledne, na doporučení našich kamarádů, kteří tam byli týden před námi a nenašli v žádném kempu volné místo pro stan. V Joshua Tree je docela dost kempů, ale asi jenom dva se dají zarezervovat. Když jsem koukla na jejich kalendář, měli rezervace na týdny až měsíce dopředu. Ostatní kempy jsou vedeny stylem kdo dřív přijde.

Když jsme dorazili do parku, bylo kolem 17:00, už u hlavní brány byla cedule, která nám potvrzovala to, co jsme si mysleli. Všechny kempy jsou plné.
 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS