Las Vegas: Bez pozlátka

úterý 8. srpna 2017

Za poslední ani ne půl rok jsme byli v Las Vegas šestkrát. A teda upřímně, mám toho až po krk haha. Jezdíme tam hlavně kvůli obchodu, takže nic moc zábava. Ale po naší poslední návštěvě jsem si udělala o Las Vegas obrázek. Nehezký obrázek.
Vzhledem k tomu, že jsme viděli i jiný části než jen hlavní strip a downtown, pokazilo mi to celkový dojem. Dojem, který jsem si vytvořila těma pár návštěvama, který jsme trávili vyloženě v casinech. Myslela jsem si, že Las Vegas je v podstatě jen ta hlavní třída se všemi hotely a casiny. Ze směru, ze kterého vždy přijíždíme, nejsou vidět žádné domy, rovnou hotely. To všechno je ale jen takový pozlátko a realita je opravdu krutá. Doslova odporná, nechutná a já nevím co ještě. 

Ale pěkně popořádku. Začnu tou pozitivní částí, protože nikdo nejezdí do Las Vegas, aby si prohlédnul město. 
Tentokrát jsme zůstali v Downtown, což je přibližně 20 minut od hlavního stripu. Downtown je tzv "Staré Las Vegas". Tam to kdysi všechno začalo, ještě dávno předtím, než postavili moderní strip, kam se pak přestěhovala veškerá aktivita a pozornost. Downtown má jednu výhodu, je to tam levnější. Jak hotely, tak casina. Hlavně teda ta casina. Celkem fajn je procházka po Fremont Street, což je v podstatě takový obrovský "tunel", a kromě hotelů, restaurací a casín tam člověk najde i nějakou tu zábavu. Včetně možnosti projet si celý ten "tunel" na zipline. Což je na seznamu věcí, které chci zkusit.

Los Angeles: Pár informací a rad

středa 14. června 2017

Na Instagramu a Facebooku mi chodí spousta dotazů o Los Angeles, proto jsem se rozhodla napsat tento článek a trošku Vám na Vaše dotazy odpovědět veřejně, protože to určitě pomůže i spoustě dalších lidí.

Pamatuju si, když jsem ještě jako Au Pair hledala rodinu, chtěla jsem strašně do Kalifornie. Zejména do LA. Je to sen skoro každé Au Pair. A většina z nich tu, stejně jako tenkrát já, nikdy nebyla. Ta touha žít v LA je založená na tom, co vidíme v TV a na fotkách. Realita je ale trošku jiná. Když jsem prvně letěla do LA, měla jsem tu jenom pár hodin při čekání na partu lidí, se kterýma jsme se vydávali na výlet po Národních parcích. I přesto, že jsem měla skoro půl dne času, jediné místo, kam jsem se dostala, byl Chodník slávy v Hollywoodu. A to úplně stačilo k tomu, aby se mi Los Angeles zhnusilo. Od tý doby jsem už o LA nesnila a nechtěla sem ani za nic.

Osud tomu ale chtěl jinak a Los Angeles se mi stalo domovem. A miluju to tady! Jsem ráda, že jsem měla příležitost poznat ty krásný místa, kam se normálně člověk jako turista nepodívá. Nádherná místa, která změnila můj názor.

Jak jsme kempovali v horách

úterý 30. května 2017

Tento víkend nás čekala velká akce. Čtyřdenní kempování v horách s partou skoro 30ti lidí. Pronajali jsme si celý kemp na vrcholku hory v San Bernardino National Forest. Jedná se o historické místo, kde je jedna veliká chata, taková ta typická dřevěná, a dvě malé chatky. Ani v jedné z těch chatek není povoleno spát, protože už mají něco za sebou a rozpadají se. Slouží maximálně tak pro skladování jídla. K této oblasti se váže, prý zajímavá, historie. Kdysi tam někdo žil, ale nevím kdo, kdy a proč. Musím si to zjistit. Každopádně na 4 dny se nám toto místo stalo dočasným domovem.

Místní kempy nejsou podobné těm, co máme v ČR. Občas někde ano, ale většinou ne. Většinou není k dispozici voda, žádné stánky ani obchody s občerstvením a smíšeným zbožím. Kolikrát není obchod v okolí několika desítek mil. Takže člověk tak stanuje v opravdové divočině, s minimem lidí kolem sebe. Náš "kemp" byl úplně na vrcholku hory, a protože nás byl velký počet, pronajmuli jsme si to celé, takže široko daleko kolem nás nebyl absolutně nikdo.

Začnu od začátku..

Z deníku cestovatele: Joshua Tree NP, California

středa 10. května 2017


Jsem zpátky s dalším cestopisem. Mně se tyhle články o cestování prostě píšou nejlíp. Tentokrát popovídám o našem dobrodružství v Národním parku Joshua Tree, kam jsme se vydali na prodloužený víkend před pár týdny.

S Paulem oba milujeme kempování, proto jsme se rozhodli, že si vezmem pár dní volna a pojedem někam dál od civilizace trochu si odpočinout. Shodli jsme se na Národním Parku Joshua Tree. Byli jsme tam minulý rok, ale jen na pár hodin a Paulovi se tam moc líbilo. Já jsem tam byla už předtím, ještě jako aupair, s partou lidí, se kterou jsme dělali roadtrip po Národních parcích. 
Vyjeli jsme už ve čtvrtek odpoledne, na doporučení našich kamarádů, kteří tam byli týden před námi a nenašli v žádném kempu volné místo pro stan. V Joshua Tree je docela dost kempů, ale asi jenom dva se dají zarezervovat. Když jsem koukla na jejich kalendář, měli rezervace na týdny až měsíce dopředu. Ostatní kempy jsou vedeny stylem kdo dřív přijde.

Když jsme dorazili do parku, bylo kolem 17:00, už u hlavní brány byla cedule, která nám potvrzovala to, co jsme si mysleli. Všechny kempy jsou plné.

Z deníku cestovatele: San Diego, California

středa 3. května 2017

Vzhledem k tomu, že mám na blogu mezeru co se cestovatelských zážitků týče, vrátím se cca tři týdny zpátky a povyprávím o našem výletu na jih do San Diega.

Když se mě Paul zeptal, co chci k narozeninám, odpověděla jsem "výlet". Rozhodli jsme se jet na víkend do San Diega. Vyrazili jsme brzo ráno, kvůli dopravním zácpám. Cesta nám trvala dvě hodinky, což je nádhera. Když jsme tam byli posledně, jeli jsme 3 a půl hodiny.

Naše první zastávka byla v Balboa Parku. Než jsem se přestěhovala do USA, při slově park se mi vybavil zámecký park u nás v Chotěboři. Když se řekne park tady v USA, obvykle to znamená něco gigantickýho. Balboa park není vyjímkou. Není to ten typ národního nebo státního parku, tenkrotkát se jedná o místo plné různých muzeí, botanických zahrad a podobně. Do muzeí jsme nešli, venku bylo krásně, nechtělo se nám trávit většinu času v budově. Prošli jsme si pár botanických zahrad a jen tak se poflakovali kolem. Jsou tam moc pěkné budovy, které mi připomínají trošku evropský a středovýchodní styl. Z parku jsme si zajeli do centra San Diega se najíst, byla nám doporučena pizzerie, a po jídle jsme se chtěli vrátit zpátky do Balboa Parku. To už se ale nestalo, protože v centru bylo téměř nemožné najít místo na parkování. Když už jsme to skoro vzdali, našli jsme místo. Po obědě jsme se rozhodli nikam nejezdit a místo toho jsme si udělali procházku k oceánu, který byl jen pár bloků od nás. Šli jsme se podívat do přístavu, kde kotví staré "pirátské" lodě, ponorky, obrovská letadlová loď a podobně. Na lodích jsou muzea a člověk si může loď projít, dokonce se může i do ponorky. My se procházeli po břehu, protože všude už zavírali.
Chtěla jsem také vidět slavnou sochu námořníka líbající dívku, která znázorňuje konec druhé světové války a návrat mariňáků domů. Ta byla sice malinko dál, ale nakonec jsem ji přeci jen viděla.

Tak se zase vracím na pár slov..

sobota 29. dubna 2017

Myslím, že tohle bylo docela očekávaný. Blog mi začal chybět. Hodně. Instagram a FB jsou sice fajn, ale tady mám mnohem víc prostoru se rozepisovat. I když píšu v podstatě o ničem a vůbec to neumím, píšu ráda. Svůj blog neřadím do žádný skupiny. Možná tak do skupiny osobních blogů. Proto nejsem věrná určitým tématům a budu si tu prostě vypisovat srdíčko o čemkoliv, co mě zrovna napadne, o čem přemýšlím, o výletech a podobně.
K mýmu překvapení blog pár věrných čtenářů měl, což mě opravdu těšilo (a stále těší), tak snad to ještě bude někoho zajímat. A i kdyby ne, nevadí. Je to jen tak pro radost.

Poslední příspěvek o tom, že končím s blogem jsem smazala, ať tu nevypadám jako schyzofrenik, který neví co chce. Nevím, na jak dlouho jsem zpátky, ani jak často budu psát, ale chvíli tu asi pobudu.

Teď už se ale loučím a jdu si užívat volného dne a sluníčka k bazénu. Máme tu krásných 30 stupňů!

Tak zase příště. Snad brzo haha.


Z deníku cestovatele: Řecko

neděle 8. ledna 2017

Po delší době přináším další cestovatelský článek. Tentokrát z Řecka.
Někdy v září mi Iva napsala, že Ryanair má levný letenky do Atén. Neváhala jsem a letenky okamžitě koupila, protože cena byla hodně dobrá. Samozřejmě jsem si nezjistila vůbec nic okolo. Jako například jsem si neuvědomila to, že bydlím v prdeli a spoje jsou hodně komplikovaný. No nic už. Letenky jsem měla, rušit jsem nic nechtěla na poslední chvíli. Protože všechny ty podpásovky jsem začala zjišťovat týden dopředu. Klasika. 
Jak už jsem se zmínila, letěly jsme s Ryanair. Z Bratislavy. Takže já s Lenkou jsme musely ráno v 5:20 na vlak u nás v Chotěboři. Přesedaly jsme v Havlíčkově Brodě a v Brně, kde nám už Iva s Lůcou držely místa. Cesta vlakem tak strašná nebyla. Letiště v Bratislavě je malinký, takže jsme nikde nebloudily. Letadlo mělo nějakou půlhodinku spoždění.
Do Atén jsme se dostaly kolem 18:00. Vymotaly jsme se nějak z letiště na metro a vyjely směrem do centra. Už jen cesta řeckým metrem byl zážitek. Trvalo to kolem hodiny a když jsme vystoupily, venku byla tma. Musely jsme najít náš hostel. A tím začínalo naše první dobrodružství. Telefony samozřejmě nefungovaly. Holky sice měly roaming a kdo ví co ještě, ale bylo to vcelku na nic. Takže začalo naše bloudění. Zkoušely jsme všechny směry, prošly snad všemi uličkami v okolí a pořád ne a ne najít tu správnou ulici s naším hostelem. Kdybychom neumíraly hlady, asi bychom si tu dlouhou neplánovanou procházku užívaly víc. Míjely jsme krásné kostely a historické budovy. Většina těch ulic byla ale ulicemi hrůzy, jak jsme je nazvaly. Tam by se člověk sám procházet opravdu nechtěl. I přesto, že jsme byly čtyři, uplně bezpečně se tam člověk necítil. Nevím, jak dlouho jsme bloudily, ale hostel jsme nakonec našly. Nějakým způsobem se mi povedlo přemluvit Ivy GPS a dovést nás na místo.


 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS