Yonatan Dov Samia a jeho zrození

pátek 3. srpna 2018

Termín jsem měla 28. dubna. V ten samý den jsem měla i další návštěvu doktora, který mě prohlédl a potvrdil, že se absolutně nic neděje a na porod to v nejbližších dnech vůbec nevypadá. Proto mě rovnou objednal na čtvrtek na vyvolání. Radost jsem z toho vůbec neměla, pitocinu jsem se bála.

Dny se vlekly a nic se nedělo. Byla jsem smířená se čtvrtečním vyvoláním. V úterý jsem strávila celý den uklízením, ať mám vše připraveno, a šla jsem dřív spát, protože posledních pár týdnů ten spánek nestál za nic. Budili mě skoro každou noc poslíčci a celkově se mi špatně spalo. Před 5. hodinou ráno mě opět vzbudily kontrakce. Chtěla jsem se převalit na druhý bok a v tom jsem si uvědomila, že je všude mokro. Chvíli mi to trvalo, ale když jsem se pořádně probrala a ujistila se, že mi praskla voda, vzbudila jsem Paula. Překvapivě jsem byla v klidu. Tak jsme s Paulem chvíli seděli na posteli a nevěděli tak úplně co dělat. Nakonec jsme se zvedli a jak jsme byli oba rozespalí, začali jsme hledat kalhoty. Ani jeden z nás nevěděl, kde máme kalhoty. Když jsme je konečně našli a byli připraveni jít, Paul se mě zeptal, jak jsem na tom, že by si ještě rád došel na záchod :-D Cítila jsem se dobře, kontrakce pravidelný taky ještě nebyly, tak jsem ho poslala na záchod. Za 20 minut, kdy jsme zase chtěli jet, jsem se rozhodla, že potřebuju sprchu. Takže dalších 10 minut jsem se sprchovala. Po sprše jsme už opravdu jeli. Porodnici jsme měli ani ne 10 minut od domu, a v 6 ráno taková dopravní zácpa ještě nebyla, takže krátce po 6. hodině už mě přijímali.



Můj pokoj, kde jsem měla rodit, ještě nebyl připravený, takže jsem zatím byla na pokoji, který slouží k monitorování. Přibližně za dvě hodinky byl můj pokoj připravený. Byl to krásný prostorný pokoj s překvapivě pohodlnou postelí a gaučem, na kterém si hned Paul ustlal. Bylo tam už připraveno vše k porodu. Všechny nástroje, udělátka, postýlka pro miminko a tak. Jen já pořád nebyla připravená. Kontrakce už byly docela pravidelný, ale pořád jsem se neotevírala. Tomu malýmu rošťákovi se prostě ven nechtělo. Kolem 2. hodiny odpoledne už jsem měla kontrakce tak silný, že jsem poprosila o epidural. Teda skoro jsem si ho vybrečela haha. Anesteziologovi to ke mně trvalo jen 20 minut, ale přišlo mi to jako celá věčnost. Byl to vtipálek, takže jsem si přes jeho vtípky sotva všimla, že mi zapíchl tu jehlu do páteře. Neskutečně se mi ulevilo. Jenže to nic nezměnilo na tom, že jsem se neotevírala. Nakonec mi pitocin na vyvolávání stejně museli píchnout. Moc se mi to nelíbilo, ale zase lepší než císařský řez.  Kolem 7. hodiny večerní jsem se konečně začínala otevírat. Když jsem se zoufale zeptala, kdy už to bude, tak prý kolem půlnoci by mohl být na světě. Představa dalších pěti v hodin v tomhle stavu se mi moc nezamlouvala. Sice jsem od pasu dolů nic necítila, ale byla jsem ze všeho už pěkně otrávená. A neuvěřitelně hladová! Za celou dobu, od těch 6 od rána, jsem nesměla nic jíst a pít. Ani vodu. Jediný co, mohla jsem cumlat kostky ledu. Takže jsem věčně posílala Paula pro led.

Měla jsem připravený porodní plán. K mému překvapení ho všichni respektovali a nedělali nic, co bych si nepřála. Našla jsem moc pěknou verzi vizuálního porodního plánu. V podstatě jsou to jen ikonky znázorňující co si rodička přeje a co ne. Člověk se nemusí s ničím psát. Neměla jsem tam nic extra. Například jsem chtěla, aby počkali s přestřihnutím pupeční šňůry a aby ji přestřihl manžel. Dále jsem chtěla, aby miminko bylo celou dobu u mě (což je samozřejmost, miminka nikam neodnášejí), všechna vyšetření na malém jsem chtěla během toho, co mi bude ležet na břiše. Potom jsem zásadně odmítala ty nesmyslný injekce. Nevím, jestli je to běžný i v ČR, ale tady hned jak se miminko narodí, dají mu vakcínu proti žloutence B a vitamín K (což není vitamín, ale nebezpečná syntetická srajda). Taky jsem odmítala antibiotikový kapky do očí. Žádnou z těhle věcí miminko nepotřebuje. Všechno jsme si pečlivě pohlídali, aby nedošlo k "nehodě", hlavně ohledně těch injekcí, ale veškerý personál, i přes pár připomínek, respektoval všechna naše rozhodnutí.

Kolem 10. hodiny večerní už přišli všechno připravit. Místo nervozity jsem se normálně začínala těšit, protože už to bylo neskutečně dlouhý. Když si to teď zpětně přehraju, víc jsem se těšila na to, že budu moct jíst, než na miminko :-D Takhle hladová jsem snad nikdy v životě nebyla. Do toho mi přestával působit epidural, takže jsem si hned vyžádala anesteziologa, aby to napravil. No na poslední chvíli to bylo!

A pak už přišel čas. Konečně. Po 20ti hodinách čekání. Bylo krátce po půlnoci, když se objevil můj porodník. Znala jsem ho, protože jsem k němu chodila na kontroly od 30tt. To bylo hodně uklidňující, že to není nikdo "cizí". No a od tý doby co přišel, si toho moc nepamatuju. Všechno šlo strašně rychle. Zatlačila jsem totiž jen třikrát a během 6ti minut byl Yonatan u mě v náručí. 26 minut po půlnoci. Pamatuju si jen, jak mi ho doktor podává. Celýho baculatýho a fialovýho. Byl tak ošklivej, až byl hezkej. A měl ten nejkrásnější slabej hlásek, když plakal. Nevím, co se dělo během toho, co jsem na něj zírala. Nevšimla jsem si, kdy odešel doktor a jeho asistentky. Měla jsem jen jeden steh, takže žádný dlouhý šití se nekonalo. Yonatanka mi nikdo nebral, po celou dobu mi ho nechali na hrudi. Nikomu bych ho ani nedala.

Paul mi přinesl džus a coca colu, na což jsem se těšila celý den. Jenže ta náhlá konzumace cukru a asi i reakce na odeznívající epidural, jsem se začala strašně třást. Jako bych měla zimnici, nebo tak něco. Nemohla jsem ani mluvit, jak strašně jsem se třásla. Musela jsem dát Yonatanka Paulovi, protože bych ho neudržela. Sestra ho mezitím zvážila a změřila (u nás na pokoji a pod naším dohledem, samozřejmě). Třásla jsem se dobrých 20 minut, až jsem se nakonec pozvracela. Brutálně. Nicméně mě ten třesot přešel haha. Sestra mi řekla, že jsem neměla pít ten džus a colu. A když jsem se jí zeptala, proč to manželovi dala, tak prý jí mně bylo líto, že jsem se na to těšila celý den :-D

Po tomhle nás přesunuli na náš pokoj. Pokoje jsou tu samostatný. Hodně podporují, aby tatínek dítěte zůstal po čas pobytu taky, takže je k dispozici místo na přespání i pro něj. Pokoj byl vybavený úplně vším, od plenek a kosmetiky pro miminko, po hygienické potřeby a kosmetiku pro maminku. Skoro jak hotel někde v Las Vegas :-D Co se týče jídla, je to formou menu. Každý den někdo přijde s tabletem, na kterým má menu a maminka si tak může vybrat z několika jídel. Jídlo mě hodně překvapilo. Bylo hodně dobrý a bylo toho tolik, že jsem měla vždycky problém to všechno zpracovat.

Yonatanka jsme ze začátku museli pořád hlídat, protože jak přišel na svět rychle, neměl ještě vyčištěný plíce a občas se začal dusit. Ty první dva dny byly stresující, protože jsme se o něj báli. Ze stejnýho důvodu nechtěl jíst. Měl pořád plný bříško plodový vody, takže začal jíst až druhý den. Kojení byl strašný boj. Naštěstí porodnice měla k dispozici skvělé laktační poradkyně, které mi pomáhaly. I tak to byl ale boj.

V porodnici jsme byli dva a půl dne. Nemohla jsem se dočkat, až budeme moct jet domů. I přesto, že jsme měli pokoj pro sebe, pořád tam někdo chodil dělat malýmu testy a podobně. Konečně nastal den, kdy jsme se sbalili a mohli jet domů. Přijeli jsme, položili spícího Yonatanka do jeho postýlky a šli se najíst..

Dneska jsou mu přesně 3 měsíce a snad brzo napíšu další článek o tom, jak jsme se sžívali :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS