No nic. Tak nějak navážu tam, kde jsem před pár měsíci skončila. Což bylo moje stěhování do Los Angeles.
Během mýho pobytu ve Washingtonu jsme si s Paulem našli v LA byt, kam on se přestěhoval už někdy v červenci. Já dorazila poslední týden v srpnu. Začátky byly neskutečně těžký. Jak naše soužití, tak moje situace. Dlouho mi trvalo, než jsem si našla práci. Nechtěla jsem hlídat děti, protože toho jsem měla po krk po dvou letech jako AuPair. Bohužel bez papírů si člověk ale nevybere. Nakonec jsem asi po třech měsících našla, s pomocí přítelova tatínka, práci v restauraci jako servírka. Mezi prací servírky v USA a v ČR je obrovský rozdíl. V ČR si nevyděláme nic. Mluvím z vlastní zkušenosti. Kdežto v USA si člověk vydělá neskutečný peníze. Hlavně na dýžkách. Mohla jsem si dovolit z toho platit všechny svoje výdaje, napůl s přítelem výdaje za bydlení a ještě jsem měla peníze na cestování, restaurace a podobně. Užívali jsme si s Paulem každý volný den spolu. Jezdily jsme kempovat, do hor, do národních parků, do muzeí, na pláž, zkrátka jsme nechtěli o našem volnu sedět doma na zadku před televizí. V práci jsem pak ještě našla skvělou kamarádku, Arménku jménem Narine. S ní jsem pak začala taky trávit hodně času.
Užívala jsem si ten svůj Americký sen. Blížila se ale doba, kdy mi měla vypršet víza. Rozhodla jsem se prodloužit. Po celou tu dobu jsem se ale těšila, až se vrátím zpátky do Čech. Alespoň na chvíli. Letenku jsem měla koupenou na 17. dubna. Čím rychleji se blížil čas mého odletu, tím víc nervozní a nejistí jsme byli. Nevěděli jsme, co dělat. Respektive Paul věděl. Já jsem ale byla rozhodnutá jinak. Odletět jsem musela. Spíš teda chtěla. Když jsme se loučili na letišti, věděli jsme, že to není definitivní sbohem.
