Ano, od posledního článku jsou to už čtyři měsíce. Hodně se toho za tu dobu událo.
Než se ale rozepíšu, je tu ještě jedna věc. Celou dobu jsem uvažovala o zrušení blogu. Neměla jsem vůbec náladu psát. A většinou ani ten čas. Nicméně jsem byla hodně překvapená, když mi přišlo pár zpráv s dotazy, jestli budu pokračovat v psaní. Vůbec jsem netušila, že někdo můj blog čte a že se mu líbí. Od doby, co jsem ztratila heslo k počítadlu, nemám přehled o návštěvnosti blogu. To mě trošku nakoplo v tom, abych zase napsala nějaký článek. Taky chci poděkovat všem čtenářům a snad se mnou zůstanete i nadále :-)

V posledním článku jsem se zmiňovala o přípravách dokumentů k petici na víza K1. Petici jsme odeslali a byla schválena. Průměrná čekací doba na schválení je podle oficiálních stránek ambasády 5 měsíců. Nám ji schválili za 32 dní! Pak jsem musela na lékařskou prohlídku na kliniku, se kterou spolupracuje ambasáda, a potom už mě čekal jen tolik obávaný pohovor s konzulem na ambasádě ohledně samotných víz. Vše proběhlo hladce a zítra si jedu do Prahy vyzvednout svůj pas s vízem. Protože narozdíl od J1 víz, tahle víza poštou neposílají. Bůh ví proč.

Jak jsem se nestala bezdomovcem

Jak už nadpis napovídá, mám střechu nad hlavou! Z tý hnusný smradlavý díry jsem se odstěhovala v pátek ráno. Sbalila jsem si batoh, tašku na kolečkách a popošla o jednu ulici dál. Haha. Jo, bydlím teď jen o ulici dál, ale ten rozdíl! Celý byt mám jen sama pro sebe, no co víc si přát! Bohužel, mám to jen do konce září. Paní ten byt pronajímá přes rok vysokoškolákům a přes prázdniny turistům nebo lidem, co jsou tu na brigádách a podobně. Takže za pár týdnů musím začít hledat něco jinýho. Už mě to nebaví, takovýho sraní s tím. Celkově mě to tady v Čechách už začíná pořádně štvát. Ty lidi hlavně! Jak je tu každej tak strasně protivnej, negativní a věčně nespokojenej. Zlatí sluníčkoví Američani! Snažila jsem se tu na vše koukat s nadhledem, hledat na všem jenom to dobrý.. ale ono už to prostě nejde. Teď už musím přiznat, že jsem rozmazlená z USA. Tady se pořád ani po dvou a půl měsících nemůžu přízpůsobit. Opravdu jsem se snažila. Už to ale není domov. Necítím se tu být doma. Je to místo, kde jsem se narodila, kde jsem vyrostla, kde mám rodinu. Vždycky se sem budu ráda vracet na návštěvu, ale moje srdce už prostě patří jinam. A jak se to říká, "domov je tam, kde je srdce".

Z deníku cestovatele: Yosemite NP a Florida

Jsem zpátky s dalším cestopisem. Předtím, než jsem se vrátila zpátky do Čech, jsme s Paulem podnikli víkendový výlet do Národního parku Yosemite a týdenní výlet na Floridu.

Do Yosemite jsem se chtěla podívat vždycky, ale když jsme před dvěma lety dělali road trip po západě USA, nebyl na to čas, protože Yosemite je až v severní Kalifornii. 

Rozhodli jsme se s Paulem jet do Yosemite na víkend kempovat. Paulův tatínek má autobazar, tudíž všude kolem jejich domu jsou zaparkovaná auta na prodej. Vybrali jsme si mezi nimi velký jeep, aby se nám dobře jelo. Vyjeli jsme v pátek odpoledne, cesta trvala přes 6 hodin. Do parku jsme dojeli kolem druhé hodiny ranní. Žádný kemp jsme si předem nerezervovali, ještě jich moc otevřených nebylo, protože ještě pořádně nezačala sezóna. Rozhodli jsme se tedy najít volné místo v kempu, kde nebyla potřeba rezervace. Cedule u kempu říkala, že je plně obsazený. Přemýšleli jsme, co budeme dělat. Nakonec jsme se rozhodli, že někde zaparkujeme a přespíme v autě do rána. Protože byla tma, vůbec jsme nevěděli, kam jet. Navíc všude v parku je přísný zákaz spaní v autě. Kousek od kempu, jsme našli velké prázdné parkoviště. Zaparkovali jsme tedy tam, rozložili zadní sedačky v jeepu a uložili se ke spánku. Ani jeden jsme toho moc nenaspali. Paull se bál, že nás tam někdo uvidí a odtáhne nám auto. Já nemohla spát, protože mi byla strašná zima a auto moc pohodlný nebylo. Byli jsme oba na nohách už v 7 hod. ráno, protože jsme opravdu nemohli spát. Šli jsme si koupit snídani. Byla pořádná zima. Protože je to severní Kalifornie, mají všechna 4 roční období. Ne jako celoroční léto v jižní Kalifornii, kde bydlíme. Navlékla jsem na sebe všechno, co jsi sem si s sebou vzala. Moc toho nebylo, přeci jen, nejsem na takovéhle počasí vybavena.

O pracovním procesu, návštěvě z Kalifornie a o smraďoších

Začnu příjemnější částí článku a tou je návštěva Paula, mýho přítele, tady v Čechách. Přiletěl před dvěma týdny. Zdržel se jen týden, protože musel pokračovat do Španělska, kde se ženil jeho kamarád. Přiletěl ve středu večer. Dva dny jsme zůstali v Praze. Ukázala jsem mu takovou tu klasiku, jako je Vyšehrad, Náplavka, Pražský hrad, Kampa, Karlův most a Orloj. Strašně se mu Praha líbila! Nejvíc ze všeho byl ale unešenej z dlažebních kostek na chodnících a cestách. Taková obyčejná věc, nad kterou bych se ani nepozastavila. Ale je pravda, že v USA jsem to asi nikde neviděla.

V pátek ráno jsme se vydali vlakem k nám na Vysočinu. Nemohla jsem se dočkat, až mu ukážu domov a představím ho rodině. Byla jsem tolik nadšená, že jsme zmeškali naši zastávku haha. Moc se mu u nás líbilo. Všichni si oboustraně padli do oka, Paul se všem líbil a všichni se líbili Paulovi. Taky zažil rodinnou oslavu. Mamka slavila padesátiny, takže potkal rovnou celou rodinu. Trochu jsem se toho bála, protože ta naše rodina je jen pro silný povahy. A ještě ke všemu když se opijou. Paul se toho ale nezalekl a statečně držel krok. Opili ho, naučili ho mluvit sprostě a postarali se o nejhorší kocovinu jeho života haha. Den se potom léčil z kocoviny, takže neděle byla ve znamení relaxu a půstu. Chudák nemohl ani jíst, jak mu bylo špatně. V pondělí jsme se jeli podívat do Kutný Hory. Do Kostnice, chrámu Sv. Barbory, na bobovou dráhu a tak různě. To bylo fajn, až na odporný jídlo, ze kterýho nám bylo celej den špatně. Česká gastronomie opravdu není na dobrý úrovni. Ve středu ráno jsem Paula doprovázela do Prahy, byl to den jeho odletu. Loučení nebolelo tolik, jako když jsem odlítala z LA, protože i ten krátký týden jeho návštěvy mě utvrdil v tom, že on je ten pravej a chci strávit svůj život jenom s ním. Paul se už nemůže dočkat, až bude patřit do naší rodiny. Teď nás čeká to nejhorší - vyřizování a čekání na víza. O tom ale až v dalším článku.

O životě v Kalifornii a o návratu do Čech

Já tady na to fakt úplně kašlu! Byla jsem za celou tu dobu totálně líná a neschopná psát články. Ne že by nebylo o čem, ale tak nějak nebyl čas.

No nic. Tak nějak navážu tam, kde jsem před pár měsíci skončila. Což bylo moje stěhování do Los Angeles. 

Během mýho pobytu ve Washingtonu jsme si s Paulem našli v LA byt, kam on se přestěhoval už někdy v červenci. Já dorazila poslední týden v srpnu. Začátky byly neskutečně těžký. Jak naše soužití, tak moje situace. Dlouho mi trvalo, než jsem si našla práci. Nechtěla jsem hlídat děti, protože toho jsem měla po krk po dvou letech jako AuPair. Bohužel bez papírů si člověk ale nevybere. Nakonec jsem asi po třech měsících našla, s pomocí přítelova tatínka, práci v restauraci jako servírka. Mezi prací servírky v USA a v ČR je obrovský rozdíl. V ČR si nevyděláme nic. Mluvím z vlastní zkušenosti. Kdežto v USA si člověk vydělá neskutečný peníze. Hlavně na dýžkách. Mohla jsem si dovolit z toho platit všechny svoje výdaje, napůl s přítelem výdaje za bydlení a ještě jsem měla peníze na cestování, restaurace a podobně. Užívali jsme si s Paulem každý volný den spolu. Jezdily jsme kempovat, do hor, do národních parků, do muzeí, na pláž, zkrátka jsme nechtěli o našem volnu sedět doma na zadku před televizí. V práci jsem pak ještě našla skvělou kamarádku, Arménku jménem Narine. S ní jsem pak začala taky trávit hodně času. 

Užívala jsem si ten svůj Americký sen. Blížila se ale doba, kdy mi měla vypršet víza. Rozhodla jsem se prodloužit. Po celou tu dobu jsem se ale těšila, až se vrátím zpátky do Čech. Alespoň na chvíli. Letenku jsem měla koupenou na 17. dubna. Čím rychleji se blížil čas mého odletu, tím víc nervozní a nejistí jsme byli. Nevěděli jsme, co dělat. Respektive Paul věděl. Já jsem ale byla rozhodnutá jinak. Odletět jsem musela. Spíš teda chtěla. Když jsme se loučili na letišti, věděli jsme, že to není definitivní sbohem.