Jsem zpátky s dalším cestopisem. Předtím, než jsem se vrátila zpátky do Čech, jsme s Paulem podnikli víkendový výlet do Národního parku Yosemite a týdenní výlet na Floridu.

Do Yosemite jsem se chtěla podívat vždycky, ale když jsme před dvěma lety dělali road trip po západě USA, nebyl na to čas, protože Yosemite je až v severní Kalifornii. 

Rozhodli jsme se s Paulem jet do Yosemite na víkend kempovat. Paulův tatínek má autobazar, tudíž všude kolem jejich domu jsou zaparkovaná auta na prodej. Vybrali jsme si mezi nimi velký jeep, aby se nám dobře jelo. Vyjeli jsme v pátek odpoledne, cesta trvala přes 6 hodin. Do parku jsme dojeli kolem druhé hodiny ranní. Žádný kemp jsme si předem nerezervovali, ještě jich moc otevřených nebylo, protože ještě pořádně nezačala sezóna. Rozhodli jsme se tedy najít volné místo v kempu, kde nebyla potřeba rezervace. Cedule u kempu říkala, že je plně obsazený. Přemýšleli jsme, co budeme dělat. Nakonec jsme se rozhodli, že někde zaparkujeme a přespíme v autě do rána. Protože byla tma, vůbec jsme nevěděli, kam jet. Navíc všude v parku je přísný zákaz spaní v autě. Kousek od kempu, jsme našli velké prázdné parkoviště. Zaparkovali jsme tedy tam, rozložili zadní sedačky v jeepu a uložili se ke spánku. Ani jeden jsme toho moc nenaspali. Paull se bál, že nás tam někdo uvidí a odtáhne nám auto. Já nemohla spát, protože mi byla strašná zima a auto moc pohodlný nebylo. Byli jsme oba na nohách už v 7 hod. ráno, protože jsme opravdu nemohli spát. Šli jsme si koupit snídani. Byla pořádná zima. Protože je to severní Kalifornie, mají všechna 4 roční období. Ne jako celoroční léto v jižní Kalifornii, kde bydlíme. Navlékla jsem na sebe všechno, co jsi sem si s sebou vzala. Moc toho nebylo, přeci jen, nejsem na takovéhle počasí vybavena.

O pracovním procesu, návštěvě z Kalifornie a o smraďoších

Začnu příjemnější částí článku a tou je návštěva Paula, mýho přítele, tady v Čechách. Přiletěl před dvěma týdny. Zdržel se jen týden, protože musel pokračovat do Španělska, kde se ženil jeho kamarád. Přiletěl ve středu večer. Dva dny jsme zůstali v Praze. Ukázala jsem mu takovou tu klasiku, jako je Vyšehrad, Náplavka, Pražský hrad, Kampa, Karlův most a Orloj. Strašně se mu Praha líbila! Nejvíc ze všeho byl ale unešenej z dlažebních kostek na chodnících a cestách. Taková obyčejná věc, nad kterou bych se ani nepozastavila. Ale je pravda, že v USA jsem to asi nikde neviděla.

V pátek ráno jsme se vydali vlakem k nám na Vysočinu. Nemohla jsem se dočkat, až mu ukážu domov a představím ho rodině. Byla jsem tolik nadšená, že jsme zmeškali naši zastávku haha. Moc se mu u nás líbilo. Všichni si oboustraně padli do oka, Paul se všem líbil a všichni se líbili Paulovi. Taky zažil rodinnou oslavu. Mamka slavila padesátiny, takže potkal rovnou celou rodinu. Trochu jsem se toho bála, protože ta naše rodina je jen pro silný povahy. A ještě ke všemu když se opijou. Paul se toho ale nezalekl a statečně držel krok. Opili ho, naučili ho mluvit sprostě a postarali se o nejhorší kocovinu jeho života haha. Den se potom léčil z kocoviny, takže neděle byla ve znamení relaxu a půstu. Chudák nemohl ani jíst, jak mu bylo špatně. V pondělí jsme se jeli podívat do Kutný Hory. Do Kostnice, chrámu Sv. Barbory, na bobovou dráhu a tak různě. To bylo fajn, až na odporný jídlo, ze kterýho nám bylo celej den špatně. Česká gastronomie opravdu není na dobrý úrovni. Ve středu ráno jsem Paula doprovázela do Prahy, byl to den jeho odletu. Loučení nebolelo tolik, jako když jsem odlítala z LA, protože i ten krátký týden jeho návštěvy mě utvrdil v tom, že on je ten pravej a chci strávit svůj život jenom s ním. Paul se už nemůže dočkat, až bude patřit do naší rodiny. Teď nás čeká to nejhorší - vyřizování a čekání na víza. O tom ale až v dalším článku.