První týden na Aljašce byl skvělý. Užívali jsme si to naplno a já úplně zapomněla na to, že mám v břiše zárodek našeho potomka. Ale asi v polovině pobytu na mě přišli ranní nevolnosti. Pořád nechápu, proč se tomu říká "ranní" nevolnosti, když trvají celý den v kuse. Celý týden, měsíc, dva, tři,.. Nečekala jsem, že přijdou tak brzo. A to je důvod, proč nemluvím o Aljašce. Kdykoliv se mě totiž někdo zeptá, jak bylo na Aljašce, udělá se mi špatně. A to teď beze srandy. Dokonce jsem se párkrát pozvracela během editování fotek z Aljašky. Všechno mi to totiž připomíná, jak mi bylo špatně. A že mi bylo špatně úplně ze všeho. Hlavně z jídla a z různých pachů. Takže poslední dny na Aljašce jsem si opravdu neužívala a Paul určitě taky ne, protože se mnou dvakrát denně jezdil kolem dokola a snažil se mi najít restaurace, ve kterých jsem byla schopná se najíst. A že jich bylo zatraceně málo haha. Naštěstí jsem ale byla schopná se hýbat a neměla jsem nutkání zvracet.
