No nic. Tak nějak navážu tam, kde jsem před pár měsíci skončila. Což bylo moje stěhování do Los Angeles.
Během mýho pobytu ve Washingtonu jsme si s Paulem našli v LA byt, kam on se přestěhoval už někdy v červenci. Já dorazila poslední týden v srpnu. Začátky byly neskutečně těžký. Jak naše soužití, tak moje situace. Dlouho mi trvalo, než jsem si našla práci. Nechtěla jsem hlídat děti, protože toho jsem měla po krk po dvou letech jako AuPair. Bohužel bez papírů si člověk ale nevybere. Nakonec jsem asi po třech měsících našla, s pomocí přítelova tatínka, práci v restauraci jako servírka. Mezi prací servírky v USA a v ČR je obrovský rozdíl. V ČR si nevyděláme nic. Mluvím z vlastní zkušenosti. Kdežto v USA si člověk vydělá neskutečný peníze. Hlavně na dýžkách. Mohla jsem si dovolit z toho platit všechny svoje výdaje, napůl s přítelem výdaje za bydlení a ještě jsem měla peníze na cestování, restaurace a podobně. Užívali jsme si s Paulem každý volný den spolu. Jezdily jsme kempovat, do hor, do národních parků, do muzeí, na pláž, zkrátka jsme nechtěli o našem volnu sedět doma na zadku před televizí. V práci jsem pak ještě našla skvělou kamarádku, Arménku jménem Narine. S ní jsem pak začala taky trávit hodně času.
Užívala jsem si ten svůj Americký sen. Blížila se ale doba, kdy mi měla vypršet víza. Rozhodla jsem se prodloužit. Po celou tu dobu jsem se ale těšila, až se vrátím zpátky do Čech. Alespoň na chvíli. Letenku jsem měla koupenou na 17. dubna. Čím rychleji se blížil čas mého odletu, tím víc nervozní a nejistí jsme byli. Nevěděli jsme, co dělat. Respektive Paul věděl. Já jsem ale byla rozhodnutá jinak. Odletět jsem musela. Spíš teda chtěla. Když jsme se loučili na letišti, věděli jsme, že to není definitivní sbohem.
Slýchala jsem, a pořád slýchám, jednu a tu samou otázku. ''Proč jste se nevzali?'' Haha. Odpověď je, protože nejsme idioti, abychom se po pár měsících vztahu brali jen kvůli papírům.
Obrovskou inspirací mi jsou holky, které záměrně hledají partnery na online seznamkách ve víře, že je po pár měsících vztahu požádá o ruku a ony tak budou moci zůstat v USA legálně. A že jich je!! Neříkám, že nejsou spokojené, ale pochybuju, že jejich vysněným povoláním je hlídat cizí děti. Protože i s onou vytouženou zelenou kartou vesměs žádnou lepší práci nedostanou. Takže je čeká dalších pár let ve škole, aby měly alespoň nějaké vzdělání. V žádným případě takhle skončit nechci, protože mám nějaký ambice, hrdost a určitý očekávání od života. Ne se jen chlubit před kámoškama, že bydlím v USA. Takže vám, holky, patří obrovský dík!!
Teď k mému návratu do České Republiky. Těšila jsem se neskutečně!! Strašně jsem se chtěla na chvíli vrátit zpátky. I za cenu toho, že na nějakou chvíli budu muset opustit přítele. Prostě jsem si musela ujasnit, kam moje srdce patří.
Počáteční nadšení mě ale rychle přešlo. A to v momentě, kdy jsem celá nadšená začala obepisovat kamarády, že jsem v ČR a kdy se uvidíme. Od mnohých mi přišla odpověď až po dlouhé době. Samozřejmě většinou výmluvy o tom, jak nemají čas. To byla rána. Rozhodla jsem se proto už nikoho nekontaktovat a prostě to nechat s těžkým srdcem jít.. Naštěstí je tu pár lidí, co mi pořád zůstali a za ty jsem neskutečně ráda.
Další věc, která mě dost zklamala je, co se za dobu mojí nepřítomnosti stalo s Českým národem. Ta strašná nenávist vůči ostatním rasám a národnostem, která z Čechů sálá. Možná jsem se jen změnila já a předtím jsem to nevnímala, ale je to pro mě šokující a jsem z toho zklamaná.
Po oběhání všech úřadů jsem se vrhla na shánění práce. Ač tu budu jen ''chvíli'', tak do pracovního procesu se chtě nechtě zařadit musím. I chci.Vždycky jsem si chtěla zkusit žít v Praze, takže se teď hodně soustředím na tu Prahu. Odeslala jsem už nespočetný množství životopisů a příští týden mě čekají tři pohovory. Jde to rychleji, než jsem čekala.
To je prozatím ode mě vše a snad se tentokrát ozvu dřív!
Žádné komentáře:
Okomentovat