Jak jsme kempovali v horách

Tento víkend nás čekala velká akce. Čtyřdenní kempování v horách s partou skoro 30ti lidí. Pronajali jsme si celý kemp na vrcholku hory v San Bernardino National Forest. Jedná se o historické místo, kde je jedna veliká chata, taková ta typická dřevěná, a dvě malé chatky. Ani v jedné z těch chatek není povoleno spát, protože už mají něco za sebou a rozpadají se. Slouží maximálně tak pro skladování jídla. K této oblasti se váže, prý zajímavá, historie. Kdysi tam někdo žil, ale nevím kdo, kdy a proč. Musím si to zjistit. Každopádně na 4 dny se nám toto místo stalo dočasným domovem.

Místní kempy nejsou podobné těm, co máme v ČR. Občas někde ano, ale většinou ne. Většinou není k dispozici voda, žádné stánky ani obchody s občerstvením a smíšeným zbožím. Kolikrát není obchod v okolí několika desítek mil. Takže člověk tak stanuje v opravdové divočině, s minimem lidí kolem sebe. Náš "kemp" byl úplně na vrcholku hory, a protože nás byl velký počet, pronajmuli jsme si to celé, takže široko daleko kolem nás nebyl absolutně nikdo.

Začnu od začátku..

Já s Paulem jsme vyjížděli ve čtvrtek odpoledne. Půjčovali jsme si auto v autopůjčovně, protože kemp byl vysoko v horách a náš Prius by to nezvládl. Půjčili jsme sice džíp, ale toho místa uvnitř moc nebylo. Měli jsme strašně moc věcí, protože jak už jsem se zmínila, nebyla tam žádná voda, jídlo, elektřina, nic. Ještě jsme vyzvedávali Paulova kamaráda Dennyho, který neměl s kým jet, a tak vysoko do hor prostě člověk sám raději nejezdí. Od první chvíle jsem měla chuť mu dát facku. Tak neuvěřitelně otravnýho a drzýho člověka jsem snad v životě nepotkala! I Paul řekl, že se hodně změnil od chvíle, co ho viděl naposled. Takže jsme celý 4 hodiny v autě s ním trpěli. A to byl teprav začátek haha.

Do kempu jsme přijeli něco málo po 20:00. Kamarád Dave, který celou tuhle akci pořádal už byl tam, spolu s dalším kamarádem Viktorem. Pro čtvrteční večer nás bylo jen 5, všichni měli dorazit během pátka. Za tmy jsme postavili stany, kuchyň (včetně trouby a dřezu na mytí nádobí haha) a roztopili jsme oheň.
Noc ve stanu byla celkem přijatelná a to jen kvůli tomu, že jsme byli hodně dobře vybaveni. Jakmile se setmělo, byla příšerná zima! Byli jsme hodně vysoko v horách a zimní bundy přišly k večeru vhod.

V pátek se začali sjíždět ostatní. Ozdobili jsme hlavní chatu, malou chatku a prostě jsme to tam chtěli mít na tu chvilku útulný. Pár lidí přivezlo generátory a reprobedny, takže jsme měli elektřinu.

Rozhodla jsem se jít trošku prozkoumat okolí, protože se mi nechtělo jen tak se celý den válet a nic nedělat. Hned vedle nás totiž vedla slavná Pacific Cret Trail. Což je jedna z nejdelších pěšších stezek na světě, začíná na mexických hranicích a vede přes Californii, Oregon, Washington až po kanadské hranice. Je 4 279km dlouhá, vede hlavně přes hory, Národní a státní parky a trvá něco kolem 5ti měsíců to celé v kuse projít. Rozhodla jsem se alespoň těch pár kilometrů si projít. Musím říct, že jsem se bála. Nevím čeho ani proč, ale měla jsem celou cestu strach. Všude bylo strašný ticho. Nikde nikdo, ani žádný zvířata. Přes den bylo dost teplo, ale zase žádný šílený vedra, takže ideální na pěšší turu. Akorát jak jsme byli vysoko v horách, dost těžko se dýchalo, kvůli nadmořské výšce. Byla to ale nádhera. Ten výhled na zasněženou horu Big Bear v dálce, na druhé straně výhled na údolí v mlze, prostě dech beroucí! Nejhorší na téhle trase je to, že nekončí. Takže jsem se musela sama rozhodnout, kdy se obrátit a jít zpátky do kempu.

V sobotu jsem se rozhodla jít druhým směrem po PCT. Tentokrát jsem se nebála ani trochu. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se den předtím odhodlala jít sama tak daleko. Navíc kempem nám procházelo hodně lidí, kteří tu trasu šli. Říkala jsem si, když oni sami dokážou jít tisíce kilometrů, já těch pár kiláčků musím zmáknout taky. Tentokrát byly vyhlídky ještě krásnější. Ani jsem nemohla uvěřit tý kráse kolem! Říkala jsem si, že se musím obrátit a vrátit se do kempu než se začne stmívat, ale pořád to nějak nešlo. Musela jsem pokračovat dál. Co mě opravdu přesvědčilo se vrátit, bylo čerstvý medvědí hovno na cestě. To jsem se hned otočila a celou cestu se modlila, abych nešla medvědovi vstříc. Nešla jsem. Vrátila jsem se do kempu a zbytek dne strávila s ostatníma u ohně a piva.

V neděli ráno jsme se sbalili a vyrazili na cestu domů. Byla jsem strašně ráda, že tam ta PCT byla, takže jsem mohla na většinu dne vypadnout. 30 lidí je prostě na kempování moc. Možná by to nebylo tak strašný, nebýt Dennyho. Ten neskutečně vytáčel každýho. Jedl všem jídlo, půjčoval si věci, který nevracel, nikoho se na nic neptal, s ničím nepomohl.. takže se všichni shodli na tom, že příští rok to bude bez Dennyho. Nejsem si ale jistá, jestli příští rok chci jet. Nechci. Paul taky nechce. Bylo to opravdu moc haha. Až zapomenu na Dennyho, jsem si jistá, že vzpomínky budu mít pěkný.

Pustila jsem Paulovi film Wild (Divočina, Reese Whiterspoon v hlavní roli), abych mu přiblížila o čem Pacific Crest Trail je. A rozhodli jsme se na příští kempování jet do Kennedy Meadows, což je další kemp ležící na PCT. Takže si projdu další kousek! Doufám, že to bude hodně brzo.

Mějte se krásně a zase příště!