Z deníku cestovatele: Joshua Tree NP, California

středa 10. května 2017


Jsem zpátky s dalším cestopisem. Mně se tyhle články o cestování prostě píšou nejlíp. Tentokrát popovídám o našem dobrodružství v Národním parku Joshua Tree, kam jsme se vydali na prodloužený víkend před pár týdny.

S Paulem oba milujeme kempování, proto jsme se rozhodli, že si vezmem pár dní volna a pojedem někam dál od civilizace trochu si odpočinout. Shodli jsme se na Národním Parku Joshua Tree. Byli jsme tam minulý rok, ale jen na pár hodin a Paulovi se tam moc líbilo. Já jsem tam byla už předtím, ještě jako aupair, s partou lidí, se kterou jsme dělali roadtrip po Národních parcích. 
Vyjeli jsme už ve čtvrtek odpoledne, na doporučení našich kamarádů, kteří tam byli týden před námi a nenašli v žádném kempu volné místo pro stan. V Joshua Tree je docela dost kempů, ale asi jenom dva se dají zarezervovat. Když jsem koukla na jejich kalendář, měli rezervace na týdny až měsíce dopředu. Ostatní kempy jsou vedeny stylem kdo dřív přijde.

Když jsme dorazili do parku, bylo kolem 17:00, už u hlavní brány byla cedule, která nám potvrzovala to, co jsme si mysleli. Všechny kempy jsou plné.
My jsme se ale nenechali odradit a vjeli jsme do prvního kempu, který se jmenoval Jumbo Rocks. Je to jeden z největších kempů v Joshua Tree NP. Projížděli jsme pomalu a koukali, jestli nebude někde místo. Všechno bylo ale zabrané. U všech placů na stany byly kartičky s daty, od kdy do kdy je to zarezervované. Zastavili jsme u jednoho, zdánlivě prázdného placu, kde stál minikaravan a u něj paní, u které jsme si nebyli jisti, jestli balí nebo vybaluje. Zeptali jsme se. A ona že zrovna přijela a vybaluje. Nabídla nám ale, že tam jednu noc klidně můžeme zůstat, protože její rodina má přijet až v pátek večer a ona stan stavět nebude, má postel v minikaravanu. Byli jsme strašně rádi, že se to vyřešilo alespoň takhle.

Postavili jsme stan, pomohli jsme naší spolubydlící postavit stany nad stoly a podobně. Když jsme se vším skončili, byl už večer. RuthAnn, tak se naše spolubydlící jmenovala, se nás zeptala, jestli máme hlad. Měli jsme. Že prý strašně ráda vaří. Takže nám uvařila výbornou polívku. Ukázalo se, že si s sebou přivezla snad celou kuchyň, včetně porcelánovýho nádobí a nerezových příborů! Byl to strašně pohodový večer. Noc ve stanu byla děsná haha. Byla strašná zima! Moc jsem se nevyspala, takže kolem 7 ráno jsem už byla venku ze stanu a rozhodla jsem se projít se kempem a omrknout situaci. Jestli někdo neodjíždí, protože jsme pořád museli vymyslet, kde postavíme stan na noc. Nikde jsem nic nenašla. Když jsem se vrátila zpátky, Paul a RuthAnn už byli vzhůru a RuthAnn dělala pro všechny kafe a snídani. Skvělá ženská! Celkově jsem jí moc obdivovala, protože jí je 65 a sama se vydá kempovat. Mezitím nám Paul našel místo na stan. Bylo to na place hned vedle nás, jedna rodina balila a chystala se k odjezdu. Takže hned jak odjeli, postavili jsme si stan místo nich. Sdíleli jsme místo ještě s jedním stanem, protože každý plac byl pro 2-3 stany, ale nikomu z nás to nevadilo.
I když jsme se přestěhovali jen o kousíček dál, přesto jsme zůstali věrní RuthAnn, takže jsme stejně všechen čas trávili u ní. Starala se o nás jak o vlastní haha.

Byl pátek dopoledne. Měli jsme naplánovaný jet se podívat po parku. Ani týden by nám nestačil na prozkoumání celého parku, takže jsme se museli rozhodnout jen pro pár míst. Naše první cesta vedla do kaktusové zahrady. Byla to nádhera! Cesta tam trvala asi jen 20 minut od našeho kempu. Všechno kolem kvetlo, což je hodně neobvyklé pro tuhle část Kalifornie. Normálně je to pustina, poušť. Bez známek života. Jediný, co člověk vidí kolem jsou Joshua Trees (juka krátkolistá) a spousta druhů kaktusů. Ne ale v období jara. Všechno kvete. Kaktusy, Juky, spousta druhů rostlin.. je to neskutečná nádhera. V Joshua Tree NP jsem předtím byla dvakrát, nikdy jsem tam ale neviděla tolik barev. A taky těch housenek všude kolem. Neskutečný množství! Skoro mě mrzí, že jsem tam nebyla v období, kdy se z nich líhnuli motýli.

Z kaktusové zahrady jsme se rozhodli pro nějaký ten výšlap. Vrátili jsme se zpátky do kempu, dali si oběd s RuthAnn a po obědě jsme se vydali směrem k Ryan Mountain. Byl to zabijáckej výšlap! haha. Nepočítali jsme s tím, že to bude tak náročný. Ale rozhodně to stálo za to. Ten výhled na vrcholku hory byl neskutečnej! A taky to bylo jediný místo, kde byl signál. V celým parku jsme nikde neměli signál, Což mně osobně bylo jedno, ale pro Paula to bylo trošku stresující, protože kvůli práci potřebuje být na telefonu. Takže jsme chvíli pobyli, Paul si vyřídil pár telefonátů a dali jsme se na cestu zpátky. Ani cesta zpátky nebyla jednodušší, protože se šlo celou dobu z kopce. Celý okruh, na vrcholek hory a zpátky, trval něco přes 3 hodiny. Když jsme to konečně slezli, rozhodli jsme se zbytek dne strávit ve společnosti RuthAnn, protože jsme byli uplně mrtví.
Večer jsme rozdělali oheň, přidaly se k nám i naše dvě spolubydlící, které nám vyprávěly hodně zajímavé historky z jejich lezení po skalách. Něco kolem půlnoci dorazil syn od RuthAnn, která už dávno spala. Pomohli jsme mu postavit stan. Půjčil mi pár podložek pod spacák, díky kterým jsem v noci nezmrzala. Bylo mi sice teplo, ale měli jsme jiný problém. Příšerný vítr! Vzhledem k tomu, že jsme náš stan nerozkládali, když jsme ho stěhovali od RuthAnn na naše nové místo, prostě jsme ho přenesli, nebyl uplně napnutý. Takže ta povolená část stanu dělala ve větru strašný rámus a nebudilo to jenom nás, ale i všechny kolem. Nebyl to samozřejmě jen náš stan, byly to i všechny věci kolem. Nakonec vítr trochu ustal a my se mohli vrátit do říše spánku.

Sobota byl náš poslední den. Sbalili jsme dopoledne, chtěli jsme se vydat na cestu co nejdřív, kvůli dopravě, která bývá o víkendu nejhorší. Bývali bychom zůstali do neděle, ale v neděli jsme už museli pracovat. Dopravní zácpě jsme se samozřejmě nevyhnuli.

S RuthAnn jsme pořád ve spojení.Vzhledem k tomu, že pracuje v úplně stejném odvětví, rozhodli jsme se zkusit nějaký ten byznys spolu. Od té doby jsme se už několikrát viděli, pozvala nás k sobě na večeři, občas si zavoláme.. Taková setkání jsou prostě nejlepší. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet.

To je prozatím vše z mých cestopisů. Snažíme se jezdit na menší, jednodenní výlety jak často to jde. Větší dobrodružství plánujeme až potom, co dostanu papíry a povolení vycestovat. Už aby to bylo!






















Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS