Jak jsem uzavřela jednu kapitolu svého života a začala novou

neděle 20. září 2015



Naposledy jsem přispěla cestopisem o Aljašce a teď chci jen ve zkratce shrnout co se od tý doby událo. Skončil mi program Au Pair. Oficiálně jsem měla končit 25. srpna, ale po domluvě s Kate jsem mohla končit dřív, což bylo 21. srpna, za což jsem jí byla fakt vděčná, protože jsem toho všeho začínala mít až po krk a všechno mě sralo. Hned jak jsem se vrátila z Aljašky, začaly jsme se stěhovat do novýho domu. Do konce programu jsem měla 4 týdny. Ze stěhování jsem nadšená nebyla ani trochu, protože jsem měla úplně rozházenej rozvrh a holka byla nesnesitelná. Novej dům byl sice parádní, ale ta lokalita! Přestěhovaly jsme se do ještě větší prdele než předtím. Metro pěšky půl hodiny, bus někde v háji a já bez auta. Opravdu nechápu, jak současný Au pairs můžou radit holkám, který si vybírají rodinu, že se nemaji koukat na lokalitu, protože rodina je to nejdůležitější. Totální nesmysl! Jo, je sice hezký, že máte úžasnou rodinku (zmínila jsem se někdy, že jsem alergická na slovo "rodinka"?) a skvělý dětičky, ale k čemu vám to je, když od nich nemáte kam/jak vypadnout a odpočinout si? Protože i ta nejlepší rodina vám dřív či později začne lézt na nervy.
Zpátky k našemu stěhování. Přestěhovaly jsme se poslední pátek v červenci. Dobrovolně jsem se naštěhovala do pokoje pro hosty, protože za dva týdny měla přijet nová Au Pair, takže nemělo smysl stěhovat se do přízemí a po dvou tejdnech do pokoje pro hosty. To byl další hřebíček do rakve. Pokoj pro hosty je hned vedle pokoje Grace. To jsem fakt nedávala, protože ten spratek v jednom kuse řval, den co den jsem byla vzhůru kolem 5.30 ráno, protože hned jak se vzbudila, začala řvát. Stěny byly jak z papíru, takže to znělo jak kdyby mi řvala u ucha. A nejen v jejím pokoji. Slyšela jsem jí ať byla kdekoliv v domě. Fakt jsem jí začínala mít plný zuby a kdybych mohla, tak jí jednu fláknu, ať má proč řvát. Mámu to taky nebavilo poslouchat, tak jí radši nacpala lízátko. Snažila jsem se být z domu jak jen to šlo, jen abych toho spratka neslyšela/neviděla. S mámou jsem měla pořád super vztah, pár drobností mě sice taky trošku štvalo, zvlášť to, že holku začíná pěkně rozmazlovat, ale jinak v pohodě. Tolik ke stěhování a k situaci v rodině. 



O dalším víkendu po stěhování jsme se s Kamilou rozhodly jet na roadtrip do Severní Karolíny. Jen tak si zajet na pláž, někde přespat v autě, a druhej den zpátky. Vyjížděly jsme kolem 6 hodiny ráno. Stavovaly jsme se ještě pro jednu Slovenku (M.). Po asi půl hodině jsem vystřídala Kamilu, která byla unavená, protože jsme skoro vůbec nespaly. Řídila jsem celou cestu tam. Dostaly jsme se do dopravní zácpy a cesta trvala asi 9 hodin. Vybraly jsme si takovej malej poloostrůvek, Emerald Isle. Dorazily jsme asi kolem 3 nebo 4 hodiny odpoledne. Vůbec se nedalo nikde zaparkovat, natož najít místo na přespáni. Dojely jsme na konec toho ostrůvku a zaparkovaly v nějakým parku. Pláž byla krásná. Byl tam klid a skoro žádný lidi. Chvilku jsme tam strávily, daly si šlofíčka a šly zpátky k autu, protože park zavíral v 8 večer. Rozhodly jsme se najít nějaký odpočívadlo a tam přespat. Našly jsme docela velký a zaparkovaly. Spalo se ji docela dobře, když mě najednou probudilo rádio a zvuk startování auta. Byla to M. Že prý v autě spát nebude, že chce jet. Tím mě úplně neskutečně nasrala. Celou cestu do Karolíny v autě prospala, takže teď nebyla ospalá a nemohla spát. Absolutně žádnej respekt k ostatním. Já řídila celou cestu tam a byla jsem neskutečně unavená a chtěla jsem spát. Slečinka asi moc nepochopila celou podstatu toho výletu. Jsem ráda, že jsem tu holku viděla poprvé a naposledy. Samozřejmě neodřídila celou cestu, že jo. Musela jí vystřídat Kamila. Do DC jsme dojely asi kolem 9 ráno. Vyhodily jsme M. v Arlingtonu a s Kamilou jsme dostaly další nápad. Poměrem někam na pláž a tam se vyspíme. Našly jsme nějakou pláž v Marylandu, asi hodinu jízdy. Když jsme dojely, čekalo nás nemilý překvapení. Pláž byla malá, hnusná a muselo se za ní platit! To je problém většiny pláží tady na východním pobřeží. Musí se za ně platit a vesměs jsou ošklivý. Takže jsme jely zpátky a cestou se stavily ve Waffle House. Najedly se a jely domu.







Každým dnem měla přijet nová Au Pair. Už jsem se ji nemohla dočkat, protože jsem měla všeho plný zuby. Lokality, holky, nedostatku soukromí, prostě všeho. Jmenuje se Alona a je z Ukrajiny. Už tu ale rok je, u rodiny někde v Pennsylvanii. Chudák. Z jedný prdele se stěhuje do další. Je to ale její vina, protože na lokalitu se zeptala až potom, co matchla s mojí rodinou. V úterý odpoledne jí přivezl její host otec. Byla milá a hned jak přijela jsem jí litovala haha. Od tý doby jsem se jí snažila nechávat s holkou co nejvíc a já relaxovala a užívala si klidu. Nemohla jsem bejt šťastnější, že konečně dorazila! 

Konečně nadešel můj poslední den. Byl to pátek. Den jako každej jinej, normálně jsem pracovala, dávala Aloně poslední instrukce a večer opět vypadla s Kamilou ven. Náš poslední večer spolu. Bylo to divný. Rozloučily jsme se a mně se chtělo brečet. Druhej den ráno mě Kate s holkou odvezly na letiště. Rozloučila jsem se s oběma, ale ze by to bylo nějak dojemný? Ne. Jak jsem měla všeho po krk, tak jsem se nemohla dočkat, až budu v letadle a začnu novej život. Kate mi den předtím kladla na srdce, že kdykoliv budu potřebovat, ať jí napíšu. A kdyby se cokoliv stalo, tak se mám vrátit k nim, že tam budu mít vždycky domov. To samý mi kdysi řekla Marykay, moje první host mom. Musím říct, ze jsem měla opravdu štěstí na rodiny.

Takže jsem byla znova na letišti, tentokrát mířící vstříc novýmu životu. Svůj dosavadní život jsem měla sbalenej ve třech kufrech a batohu. Ale nebyla jsem na cestě do Čech. Mířila jsem do Los Angeles ve slunné Kalifornii, kde už na mě čekal přítel Paul (ano, je to ten týpek, kterej mě vzbudil na pláži v Mexiku). Takže život Au Pair pro mě nadobro skončil a teď už mě čeká krutá realita.

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS