Z deníku cestovatele: Aljaška

Jsem zpátky s dalším cestopisem, tentokrát z Aljašky. 

>>GALERIE<<

19. července 2015, neděle

Odlétala jsem z Baltimoru. Měla jsem dva přestupy - V Detroitu (Michigan) a Seattlu (Washington state). Do Anchorage jsem dorazila kolem 6 hodiny večerní. Tam už na mě čekaly Iva a Míša, které letěly z Čech. Plán byl takovej, že si vyzvednem auto a pojedem k Danovi, kterého jsme našly pres Couchsurfing a u kterého jsme měly přespat do druhého dne, kdy jsme plánovaly vyrazit směrem do Denali národního parku. 

Ovšem první problém nastal, když jsem zjistila, že nemám signál. Takže žádnej internet, žádná GPS a hlavně jsem nemohla nikomu volat. 

Další problém byl, že jsme měly peníze v hotovosti a nikde nebyla možnost si je uložit na účet. Což byl obrovskej problém, protože autopůjčovny hotovost neberou. Ani Iva nemohla platit její kreditkou, protože by musela být řidič. Jméno na kreditce musí souhlasit se jménem na řidičáku. Zkoušela jsem obejít všechny autopůjčovny a poptat se, jestli nemají jiný podmínky. Neměly. Navíc neměly už ani auta. Všechno bylo rozpůjčovaný. Takže jsme se dohodly, že nejlepší bude jet k Danovi a druhej den to nějak vyřešit. Jenže nastal další problém. Nevěděla jsem, jak ho kontaktovat. Na stránkách couchsurfingu mi ve zprávě poslal telefonní číslo, na který jsem nemohla ani napsat, ani zavolat. Taky mi poslal svojí adresu, která nám byla k ničemu, když jsme neměly auto. Napsala jsem mu zprávu na jeho profil na couchsurfing.com. Jenže když nemá na telefonu aplikaci, tak se mu zpráva nezobrazí. Takže jsem napsala přítelovi (díky bohu za wifi na letišti), poslala mu Danovo číslo a poprosila ho, ať mu zavolá, vysvětlí situaci a řekne mu, ať se koukne na svůj profil na CS. Naštěstí to fungovalo a Dan pro nás poslal kamarádku. Skvělá ženská! Řekla nám, že jedem akorát k večeři, že Dan s dalšíma lidma, kteří u něj nocujou, chytili velkýho lososa. Dorazily jsme k Danovi možná kolem půlnoci a pořád bylo světlo. Touhle dobou se na Aljašce nestmívá. Vůbec. To byla docela podpásovka, protože jsme plánovaly spát v autě někde na parkovišti s tím, že až se setmí, nikdo nás tam neuvidí.

Večeře byla úžasná! Lososa jsem jedla několikrát, ale nikdy čerstvě chycenýho.

Spát jsme šly s holkama asi kolem 2 ráno. Venku to ale vypadalo jak navečer. Vůbec jsem nemohla spát, protože jsem pořád musela myslet na to, jak vyřešit tu záležitost s autem. Měla jsem jiskřičku naděje, že až ráno otevřou banku, půjdu se tam poptat, jak dostat peníze co nejrychleji na účet.

20. července 2015, pondělí

Ráno kolem 7 jsme se šly s Ivou projít k tý bance. Byla zavřená, otevírali až v 10. Bankomat mi na mojí kartu nefungoval, protože to nebyla moje banka. Šly jsme zpátky. Vrátila jsem se tam po 10 hodině. Bohužel mi tam řekli, že to nepůjde, protože mám jinou banku.

Rozhodly jsme se vzít taxíka zpátky na letiště a tam to nějak vyřešit. Naštěstí Iva mohla volat z jejího telefonu, jinak nevím, jak bychom toho taxikáře zavolaly. 

Na letišti jsme nevěděly co dělat. Už mi to nemyslelo, neměla jsem žádný nápady a chtělo se mi brečet. Naštěstí mě napadla spásná myšlenka, poslední a jediná naděje, kterou jsme měly. Moje hostmom Kate. Má stejnou banku jako já. Takže jsem jí od Ivy zavolala, vysvětlila jí situaci a poprosila jí, jestli mi nepošle peníze na účet, že jí dám hotovost, až budu doma. Samozřejmě řekla, že hned jak se dostane domů, tak mi ty peníze pošle. Do půl hodiny jsem je měla na účtě. Hned jsem letěla do tý autopůjčovny, kde jsem měla zarezervovaný auto a modlila se, aby ho ještě měli, když jdu o den později. Měli!! Takovou úlevu jsem dlouho necítila!! Dali nám parádního Dodge. 

Naložily jsme všechno do auta a mohly vyrazit.

První výzva pro mě byla najít nějakej Walmart bez GPS. Musely jsme si koupit jídlo. Trvalo mi to trošku dýl, ale našly jsme. Další výzva byla najít a napojit se na hlavní aljašskou dálnici číslo 1, která vedla do Denali Národního parku. I to se mi po nějaký době povedlo.

Hned jak jsme se dostaly z Anchorage, cesta začala být zajímavá. Dělaly jsme zastávky každých pár mil a fotily ostošest. Příroda byla nádherná!! Úplně jak z plakátů. Žádný problémy jsme cestou neměly. Večer jsme měly strávit v kempu u Denali parku, kterej jsem rezervovala než jsme odlétaly. Tam jsme měly strávit dvě noci, abychom měly celý den na to si užít Denali park.

Se všemi zastávkami a blouděním nám cesta trvala něco kolem osmi hodin. Přijely jsme až kolem 11 večer, ale světlo bylo pořád jak v 5 odpoledne. Postavily jsme stan a šly spát. Byla příšerná zima. Měla jsem na teplej spacák, dvě mikiny, svetr a teplý ponožky, který nám upletla Ivy kolegyně z práce. A i tak jsem se klepala zimou. První to vzdala Míša, která si šla lehnout do auta. Já šla po hodině za ní. Iva to statečně přežila až do rána.

21. července 2015, úterý

Brzo ráno jsme se vydaly do Denali národního parku. Park byl obrovskej, na pořádnou prohlídku bylo potřeba několik dní. My měly jen jeden den, takže jsme se rozhodly udělat celodenní výšlap, ať z toho taky něco máme. Vybraly jsme si Mount Healy overlook. Cesta byla dlouhá 7,5 km a šlo se v podstatě pořád do kopce. Míša to vzdala už někde na začátku, my s Ivou pokračovaly dál. Nebudu kecat, bylo to hodně náročný. Ke konci už jsme se musely i trošku škrábat do skal. Ale šla bych to zas a znova! Nádhera!! Ten výhled stál rozhodně za to! Chvíli jsme zůstaly, pokochaly se nádherou, užily si ten čistej vzduch a vydaly jsme se zpátky. Cesta zpátky byla rychlejší, protože se šlo z kopce.

Byly jsme úplně hotový, takže když jsme se dostaly do kempu, pojedly jsme něco  z našich zásob a šly jsme spát. Tentokrát jsme v autě spaly všechny tři.

22. července 2015, středa

Brzo ráno jsme opustily kemp a vydaly se na jih na poloostrov Kenai. Nejdřív na východní stranu do Národního parku Kenai Fjords, u kterého jsme měly zarezervovanou další noc v kempu. 

Počasí nevypadalo nejlíp, takže jsem byla ráda, že strávíme celý den v autě na cestách. Tentokrát mě čekalo nějakých 13 hodin řízení. Cesta byla docela v pohodě, všude kolem nádherná příroda a obrovský hory. 

Poprvé v životě jsem taky viděla na vlastní oči losa. To když nám přecházel přes cestu. Obr to byl! A fešák. Udělaly jsme fotky a jely dál. 

Co nás docela zdržovalo byly opravy silnic. Vždycky pouštěli jen jedním směrem, takže jsme v koloně strávily čekáním třeba i 20 minut. 

Jely jsme zase přes Anchorage, kde jsme pokoupily zásoby jídla a vody a pokračovaly dál na jih. 

Udělaly jsme pár zastávek u oceánu, kde to skoro vypadalo, jak kdyby se blížil konec světa. Obloha šedá, oceán šedej a strašně foukalo. Bylo to ale fascinující. Chvíli jsme tam pobyly, udělaly fotky a vyrazily dál. Kolem 11 hod večer jsme dorazily do Lowell Point, což byla malá rybářská vesnička, kde jsme měly kemp. Z tý cesty do kempu jsem byla trošku nervózní, protože se tam jelo po kraji útesu, kde nebylo žádný zábradlí, ani svodidla, nic. Jen oceán. A z druhý strany skály, podél kterých bylo všude varování na padající kameny. Do toho ještě šedivá obloha, déšť a nehorázný díry v cestě! No nějak jsem se tam s tím autem teda dokodrcala, vyřídila na recepci co bylo potřeba a zase jsem nás musela dokodrcat k místu našeho plácku na kempování. To bylo snad ještě horší než ta cesta předtím! 

Stan jsme samozřejmě nestavěly, zase jsme noc strávily v autě.

23.července 2015, čtvrtek

Ráno jsme se probudily do pěknýho slunečnýho dne. Trošku jsme se šly porozhlídnout kolem, protože den předtím jsme kvůli počasí neměly tu možnost. Bylo to tam nádherný! Hlavní recepce byla udělaná do rybářskýho stylu, byl to velkej dřevěnej srub. Hned u oceánu. Jak už jsem se zmínila, Lowell Point je rybářská vesnička, takže přímo z tohohle místa vyjíždějí na oceán rybářský výpravy. Jak lodě s turistama, tak i loďky s místními rybáři. Tohle místo se mi strašně líbilo. Litovala jsem, že tam nemůžeme strávit víc času, protože bych se klidně na nějakou tu rybářskou výpravu vydala. Hned se mi vybavil Danův čerstvě chycenej losos. 

S Ivou jsme se prošly po pláži. Byla to nádhera. Nasbírala jsem si spoustu mušlí, viděla poprvé v životě medúzu, sice mrtvou v písku, ale i tak to bylo fascinující, spoustu zvláštních mořských šnečků, mušliček a korálů, nějaký kraby a obrovský mořský řasy, který vypadaly jak kusy umělý hmoty.

Po prohlídce pláže jsme se vydaly zpátky k autu a jely směrem do Národního parku Kenai Fjords. Tam jsme se nejdřív procházely kolem. Dostaly jsme se k řece, která vytékala z ledovce. Chtěly jsme se dostat blíž. Řeka byla mělká a místama měla pár "ostrůvků". Napadlo mě sundat si boty a tu řeku přebrodit. Geniální nápad. Voda byla neskutečně ledová. Plavaly v ní kusy ledu. A stejně to bylo úplně na nic, k ledovci jsme se nedostaly. Takže jsme se musely brodit zpátky. To už jsem si nebyla jistá, jestli nějaký nohy vůbec mám, jak byly zmrzlý.

Šly jsme zpátky a rozhodly jsme udělat výšlap k obrovskýmu ledovci Exit Glacier. Už jen já s Ivou. Začínalo mě zajímat, proč Míša za tuhle cestu dala tak nehorázný prachy, když většinu času proseděla v autě a několik hodin čekala na nás jen proto, že byla líná někam jít. To nás ale rozhodně neomezovalo, protože my jsme si to přijely užít.

Cesta tam netrvala dlouho, ale bylo to jen asi do čtvrtky toho ledovce. Tak jsme se rozhodly jít dál. Bohužel za vrchol jsme se nedostaly, protože jsme neměly tolik času a i cesta vypadala hodně náročně. 

Vrátily jsme se zpátky a vydaly se na cestu do Homeru, který je na druhý straně poloostrova Kenai. Bohužel není žádná cesta podél pobřeží spodem z východního pobřeží na západní, celej poloostrov se musí objíždět vrchem, což je docela objížďka.

Mělo to trvat nějakých 3 a půl hodin. Kousek za městečkem Kenai jsme narazily na další kolonu. Bylo asi 8 hodin večer. Tak vypnu motor, jako vždycky a otevřu dveře od auta, že si zakouřim. Za náma se začaly řadit další auta. Přišel ke mně nějakej chlápek, co stál za náma a ptal se mě, jestli vím, proč je tady ta kolona. Tak říkám, že nevím. A on že se tam stala autonehoda a silnice je uzavřená. Že tady byl už odpoledne kolem 2. hodiny a vypadalo to úplně stejně! A že ta kolona je dlouhá nějaký 4 míle (6,5 kilometru)! Takže to nás moc nepotěšilo, ale rozhodly jsme se tam v tý koloně stát. Nikam jsme nespěchaly, žádnej nocleh jsme nikde neměly, takže jsme mohly bez problému v tý koloně přespat. Spousta aut to vzdávalo a otáčelo to zpátky. Bohužel žádná jiná cesta do Homeru nevedla. Tahle byla jediná. Nečekaly jsme naštěstí dlouho, zhruba za hodinu otevřely silnici a my mohly pokračovat dál. Cestou jsme už hledaly nějaká parkoviště nebo odpočívadla, kde bychom mohly zaparkovat a přespat v autě. Nakonec jsme našly nějakou vyhlídku hned před městečkem Homer. Tam jsme přespaly.

24. července 2015, pátek

Ráno jsme se probudily do nádhernýho východu slunce a vyrazily směrem na Homer. Homer bylo malý městečko, ničím zajímavý. Ale když jsme pokračovaly dál, dostaly jsme se na takový poloostrov, či jak to nazvat, a tam jsme se rozhodly strávit celý den. Jmenovalo se to Homer Spit a bylo to další rybářský městečko. Kolem dokola byla nádherná pláž, kterou jsme se s Ivou vydaly prozkoumat. Opět bez Michaly, která se radši rozhodla půl dne dřepět v autě. To už mě fakt nasrala. Nedaly jsme se ale rozhodit a vydaly se na průzkum. Dostaly jsme hlad, tak jsme se rozhodly zkusit jednu z tamních restaurací. Chtěly jsme něco s halibutem, což je pro Aljašku typická ryba, která se loví v aljašským zálivu. Byla vynikající! Spláchla jsem to aljašským pivem a vydaly jsme se na pláž. Tam jsme si asi na hodinku lehly a daly si šlofíčka. Potom jsme se šly projít podél pobřeží. Byla to neskutečná nádhera! Oceán a v pozadí hory se zasněženými vrcholky. Taky těch obrovských mušlí co všude bylo! A krabů a racků. Taky tuleně jsme viděly. Vracely jsme se zpátky kolem přístavu, chvíli jsme se dívaky jak spouští lodě na vodu a šly zpátky k autu. Tak seděla nasraná Michala, která s náma už od tý doby nepromluvila. Jako bychom mohly za to, že je líná. 

Jely jsme už zpátky směrem na Anchorage, protože holkám letělo druhý den letadlo. Cestou jsme se ještě zastavily na nějaký pláži v městě Ninilchik a chvíli se porozhlédly tam a pokračovaly jsme dál. Zastavily jsme na nějakým parkovišti, kde se nám to zdálo ideální na přespání. Bylo to u lesa a stálo tam pár aut. Všichni chodily do toho lesa. Bylo ještě docela brzo, tak jsme šly. Já s Ivou haha. O nikom jiným už ani nemluvim. Sešly jsme takovou malou lesní cestičku a před náma byla krásně modrá řeka. Tak jsme se na ní chvíli koukaly. Pak na nás promluvil nějakej kluk s foťákem a ptal se, jestli jsme viděly medvědy. Tak mu říkáme, že ne. A on že tady jsou u řeky, že je pozoruje. A fakt že jo! Za chvíli na druhým břehu přiběhli dvě medvědí mláďata. Grizzly. Prý to vypadá, že se ztratili mámě. Tak jsme doufaly, že máma nebude na našem břehu.

Takže nakonec se nám poštěstilo vidět i ty vytoužený medvědy. 

Vrátily jsme se do auta a šly spát. 

Druhý den jsme už jely přímo na letiště, aby holky chytly letadlo. Mně to letělo až po půlnoci.

Opět to bylo neskutečný dobrodružství, který člověk zažije jednou v životě. Aljaška byla dlouhou dobu mým snem a nějaká líná slepice mi ten zážitek rozhodně nezkazila!

Jen taková menší rada všem, co hledáte parťáka. Ujistěte se, že dotyčný/á ví, kam se jede a co se tam bude dělat! Takový ty typy "je mi to jedno, kam mě dovezete tam budu" rozhodně nebrat!