Z deníku cestovatele: Virginia Beach

Po kratší odmlce jsem zpět s novým článkem. (Všimněte si, že jsem začala používat interpunkci. To jsem objevila, jak na iPhonu přidat další jazyk haha).

Co začaly prázdniny, nic moc se neděje. Pracuju víc než obvykle, takže jediný, na co se o víkendu zmůžu, je pár piv s kamarádkou v parku. (Já vím, že se tu nesmí na veřejnosti pít, ale pššt). 

Takže, zpátky k našemu výletu. Neplánovanýmu. Začalo to tak, že kamarádka, slečna K., chtěla tetování. Doporučila jsem jí tetovací salon, kde jsem byla kdysi já. Bylo to sice v New Jersey, ale majitel má další salony ve Virginii. Našly jsme nejbližší salon v Richmondu, což je hlavní město státu Virginia. Bylo to dvě hodinky od Washingtonu. K. může mít auto na výlety, takže bylo rozhodnuto. V sobotu dopoledne mě K. vyzvedla a jelo se.





Samozřejmě jsme chytly dopravní špičku, takže místo dvou hodin jsme to jely čtyři. Dojely jsme na místo, ale v salonu měli hodně práce, takže K. mohli vzít až tak za dvě hodiny. Tak že pojedem někam na kafe a počkáme. Seděly jsme ve Starbucks a prohlížely mapu, kam bychom se mohly podívat. Zrak nám padl na Virginia Beach, kterou jsem měla na seznamu míst, který chci navštívit. Virginia Beach je největší město ve Virginii. Je to přímo u oceánu a říká se, že je to jedna z nejhezčích pláží tady na východním pobřeží (což neznamená, že je to nějakej zázrak, protože většina pláží tady na východním pobřeží je vážně nechutná). Podle GPS byla cesta něco kolem dvou hodin. Takže se zrodil plán, pokračovat na jih na Virginia Beach, tam někde přespat a druhý den jet zpátky. K. volala do salonu, jestli už ji můžou vzít. Pořád měli plno práce a že ji můžou vzít až kolem půl sedmý. Tak že ještě počkáme a do Virginia Beach prostě dojedem večer a všechno si tam prohlídnem druhý den. 

Tetování bylo hned, byla to jen věta, takže kolem osmý už jsme byly na cestě. Jelo se pěkně, bez dopravních zácp. Samozřejně bylo na čase, aby se něco podělalo. Pokaždý, když zadávám cestu do GPS, dám tam "vyhnout se zpoplatněným dálnicím". K. nevěděla, jak se to zadává a mě nenapadlo to zkontrolovat, takže nás dálnice vedla k těm bránám, kde se to musí platit. Na autě jsme měly EZ-pass, takže jsem K. řekla, ať jede k bráně, kde je potřeba ten EZ-pass. Před náma bylo jedno auto, zvedla se závora a auto projelo. Závora zůstala zvedlá, ale na semaforu se rozsvítila červená barva. Ani jedna z nás nevěděla, co máme dělat. Tak to K. projela. Nic se nestalo, nic nezačalo houkat, policie se za náma taky nerozjela, takže to snad takovej průser nebyl. Jely jsme dál a asi o půlhodinu později ukazatele na další brány, kde se musí platit poplatek. Znova jsme jely k bráně s EZ-pass. Tam nebyly závory, jen semafory. A kamery haha. Zase jsme zastavily, tentokrát se nám rozsvítila oranžová s nápisem "low balance". Což znamená, že je málo peněz na tom EZ-pass. Jenže jsme nevěděly, jestli to znamená, že nemáme dostatek peněz na projetí další bránou, a nebo je tam nedostatek peněz už na tuhle bránu. Tak to K. v záchvatu paniky znova projela. Nic se nestalo. Hned jsem změnila nastavení, aby nás to už netahalo přes ty posraný brány. Cesta dál byla klidná. Už byla tma a všechno vypadalo tak nějak hezčí, se všemi těmi světly. Přemýšlely jsme, kde budeme spát. Samozřejmě platit za hotel nás ani nenapadlo. Takže jsme skončily u klasiky - spaní v autě. 

Do Virginia Beach jsme dojely skoro o půlnoci. Město žilo! Spousta lidí na ulici, byl tak velkej zábavní park, nějaký bary a tak. Atmosféra super, ale trošku nám to kazilo naše plány, že někde zaparkujem a přespíme. Zaparkovaly jsme u nějakýho fastfoodu, byly jsme hladový a potřebovaly jsme vymyslet plán. Jen co jsme vylezly z auta, začaly jsme se třást zimou. Od oceánu strašně foukalo a my měly jen trička. Když jsem dávala do kufru od auta piva, všimla jsem si, ze jsou tam nějaký hadříky. Zapomněla je tam desetiletá holka od K. Navlíkly jsme to na sebe, překvapivě nám to sedělo, vzaly jsme jídlo a šly na pláž. Všude byla tma a foukalo, ale bylo to super. 

Po jídle jsme šly zpátky k autu s tím, že projedem okolí a uvidíme, jestli bude možný někde zaparkovat. Nebylo. Zkoušely jsme garáže, že bychom tam auto nechaly přes noc a přespaly na pláži. Očividně tam nikdo nevěděl, co znamená "overnight parking" a všechny garáže, kam nás ti dobráci poslali, byly buď zavřený a nebo brzo zavíraly. 

Nakonec jsme našly nějakej supermarket, kterej byl otevřenej 24 hodin, takže jsme uvážily, že bude nejrozumnější zaparkovat na jejich parkovišti, protože tam pořád nějaký auta budou. Zaparkovaly jsme, vzaly pivo a vydaly se zpátky k pláži. Tam jsme si sedly, daly si pivo a chvilku koukaly na vlny. Byly jsme hodně unavený, takže asi kolem 2 hodiny ráno jsme to zabalily a šly zpátky k autu. 

Spalo se hodně špatně, protože jsme byly na hodně viditelným místě a do ksichtu nám svítily lampy, který byly všude kolem. 

Probudily jsme se kolem pátý hodiny ráno. Chtěly jsme vidět východ slunce nad oceánem, takže jsme se vydaly zpátky k pláži. Východ slunce rozhodně stál za celej ten výlet a veškerý nepohodlí. Tak nádherný barvy jsem u východu slunce snad ještě neviděla! Chvíly jsme zůstaly na pláži a kochaly se východem slunce. Pak jsme se šly projít po promenádě směrem na molo. Když jsme po půlhodině došly k molu, tak jsme zjistily, že se za vstup musí platit. Tak jsme se otočily a šly zpátky. Tady na západním pobřeží se musí platit úplně za všechno. Hlavně za vstupy na pláž. A přitom ty pláže za to absolutně nestojej. Jsou odporný, špinavý a smrděj. Mluvím teď hlavně o plážích v Marylandu. Virginia Beach byla vyjímka.

Po procházce jsme se vrátily zpátky k autu. Sotva sluníčko vylezlo, už bylo schovaný za mraky. Obloha šedá a poprchávalo.

Cesta zpátky proběhla hladce a bez problémů. Stavily jsme se na "snídani" v mým oblíbeným Waffle house. 

Z neplánovanýho výletu se vyklubalo bezva dobrodružství!

Zítra ráno odlítám na Aljašku, takže další článek bude o našem dobrodružství na Aljašce