Priprave jsme moc nedaly. Spis jsme vubec nic neplanovaly. Jediny, co jsem zaridila byl nocleh. Samozrejme pres couchsurfing. Za celou dobu jsme se s Misou ani jednou nesesly, takze jsem mela i trosku obavy z toho, jaka bude. Preci jen, cestovat s nekym, koho jste v zivote nevideli, je risk.
>>GALERIE<<
Takze ted uz shrnuti celyho tydne:
1.den, 20. prosince 2014, sobota
Letadlo mi letelo v 8 rano z Baltimoru. Mezipristani jsem mela v Texasu, v Houstonu. Let celkem trval nejakych 15 hodin (primy let jinak trva jen 3 hodinky). Misa mezitim uz cekala na letisti v Cancunu. Uz jsme v kontaktu nebyly, protoze v Mexiku nefunguji telefony s americkou simkartou. A wifi tam taky nikde nebyla. Po priletu do Cancunu jsem musela projit imigracnim, coz mi vzalo dalsi hodinu. Konecne jsem se nejak vymotala a nasla Misu. Bylo asi 8 vecer a my byly unaveny. Musely jsme ale vyresit auto. Vysly jsme ven z terminalu, kde bylo spoustu dealeru od ruznych autopujcoven. Zdalo se nad lidsky sily najit nekoho, kdo mluvi aspon trochu anglicky. Taky ty ceny se nam zdaly docela vysoky. Nakonec jsme sly do Foxu a rozhodly se, ze si pujcime auto jen do uterka a pak se rozmyslime. Odvezly nas do pujcovny, kde jsme si vyzvedly auto. Auto bylo zbrusu novy a s radici pakou. Misa se bala ridit, tak jsem musela ja. Ne ze bych se nebala. Ale z nas dvou jsem se bala min haha. V momente, kdy jsme sedly do auta se spustil neuveritelnej slejvak. Ani sterace to nezvladaly. Pokousely jsme se do GPS zadat adresu toho kluka, u kteryho jsme mely spat. GPS ale zrovna moc nefungovala a ty adresy v Mexiku jsou fakt divny. Nakonec jsme teda vyjely. Centrum Cancunu je obrovsky a strasne matouci. Obzvlast v tak desnym slejvaku. Byla jsem uplne v prdeli. GPS taky. Porad nas vodila dokola. Nic jsem pres ten slejvak nevidela. Konecne se nam snad po hodine a pul (normalne cesta z ty autopujcovny k Ernestovi byla nejakych 20 minut) podarilo dostat ke komplexu tech budov, kde mel Ernesto bydlet. Nekde. Dest porad neustaval, silnice byly v nekterych mistech kompletne pod vodou, ze jsme se baly projizdet, protoze to vypadalo jak jezero!
Chte nechte jsem musely ven a najit dum s cislem 26. Ernestovi jsme rekly, ze dorazime kolem 9 vecer a uz bylo po pulnoci. Chodily jsme kolem, klepaly a zvonily na okolni byty, ale drtiva vetsina tech lidi neumela anglicky. A to malo co umelo, nevedelo, kde je byt s cislem 26! Konecne po dalsi pulhodine se nam to podarilo najit. S pomoci nekolika lidi. Ernesto nam otevrel celej vydesenej, ze se o nas uz strasne bal, ze mi poslal nekolik zprav na facebook. Tak jsem mu vysvetlila, ze jsme bez telefonu a bez internetu.
Zavedl nas do pokoje pro hosty. Daly jsme si sprchu, prevlekly se do sucheho a ve vterine usnuly.
Z tohoto dne fotky zadny nemam, protoze nebylo tak nejak co fotit. I kdyby bylo, tak pres dest by nic videt nebylo.
2.den, 21,prosince 2014, Nedele
Zajely jsme si koupit jidlo. Jidlo je tu strasne levny. Ostatne jako uplne vsechno. Nemely jsme ani vymeneny penize. Nastesti se dalo ve vetsine supermarketech platit americkou kartou. Ze supermarketu jsme jely zpatky do autopujcovny, aby nam vymenily GPS. Protoze ta, co nam dali, byla uplne na hovno a nefungovala! Dali nam bez kecu novou a my vyjely smerem Chitzen Itza. Ridila jsem ja a Misa mi rikala cestu, protoze ta GPS byla taky nejaka divna. Vedla nas porad na hlavni dalnici, kam jsme nechtely, protoze tam byly vysoky poplatky. Priroda kolem byla krasna. Taky vsechny ty palmy a maly mexicky vesnicky.
Cestou jsme zastavily ve Valladolitu, coz bylo maly krasny mestecko. Tam jsme si chvilku odpocinuly, daly si zmrzku, prosly si mistni trhy - zrovna tam byly nejaky slavnosti- a vyjely zase smerem k Chitzen Itza.
Cestou jsme se porad ztracely, protoze ono bez GPS to neni zrovna idealni. Kvuli tomu jsme k pyramidam dojely pozde. Zrovna zaviraly. Takze jsme se rozhodly zajet do lesika hned u hlavni brany, aby nas pokud mozno nikdo nevidel, a proste tam v tom aute prespat. Alespon budem rano prvni v rade a budeme mit pekny fotky bez lidi haha. Bylo teprav 8 vecer a nam se jeste spat nechtelo. Protoze v aute proste clovek neusne, pokud neni hodne unavenej. Rozhodly jsme se jit pesky do "centra" mestecka Chitzen Itza, coz byla v podstate jen jedna ulicka a kruhovej objezd, a najit tam nejakou hospodu, kde si muzem dat pivo. Sly jsme asi 40 minut podel toho lesa. Zadny poulicni lampy nikde, ani zadny svetla, proste nic. Takze jsme si musely svitit na cestu mobilem, protoze nebylo videt ani na krok. Nasly jsme nejakou hospudku s posezenim venku, kde jsme si daly pivo a pizzu. Pak jsme si jeste prosly celou tu ulicku a sly zpatky k autu. Prekvapive tam jeste stalo.
Noc byla poklidna (krom toho, ze se nam podarilo dvakrat spustit alarm) a spani v aute docela pohodlny.
3. den, 22,prosince 2014, pondeli
Snazily jsme se najit jeste cenoty, kterych je vsude kolem plno. Je to neco jako u nas zatopene lomy, ale mnohem hezci. Voda je pruzracna, takze clovek vidi na metry pod sebe, a voda ma nadhernou barvu, modrou a azurovou. Zadny cenoty jsme ale v arealu nenasly.
Po prohlidce celeho komplexu jsme se vydaly k Meride, coz je hlavni mesto Yucatanu. Tam jsme si potrebovaly vymenit penize, protoze uz jsme se dostaly mimo hlavni turisticky stredisko a tam nam kartu nechteli brat. Cestou jsme se jeste stavely v mestecku Izamal, kterymu se taky rika "Zlute mesto". Byl tam obrovskej zlutej kostel. Klasicka mexicka architektura, Nadhera. Jenom jsme si prosly celej komplex a zase vyjely dal. Nakonec jsme se rozhodly se Meride uplne vyhnout a jet primo do Celestunu, protoze uz bylo hodne pozde a my se porad ztracely. Cestou jsme se ptaly lidi, ale protoze nikdo neumel anglicky, tak nas pokazdy posilali jinam. Mely jsme v planu dojet do Celestunu a prespat tam nekde v aute a druhy den jet smerem zpatky na Tulum. Do Celestunu jsme dojely se zapadem slunce. Vykoupaly jsme se v Mexickym zalivu, nasbiraly musle, prosly si molo, sedly si do venkovni hospudky na plazi, daly si pivo a premyslely, co dal. Nakonec jsme to vyresily tak, ze proste vyjedem zpatky a ridit budem pres noc. Chtely jsme do Tulumu, coz bylo pres 7 hodin jizdy. Ridila Misa. Cesta byla strasna. Vsude hluboky diry v "silnici", zadny lampy ani svetla nikde, kolem jen les a nikde nikdo. Zadny domky, ani auta, nic. Obcas jsme projely nejakym mesteckem a byly jsme neskutecne stastny, kdyz jsme narazily na benzinku, kde mely KAFE! Asi hodinu od Tulumu jsme se rozhodly najit nejaky misto, kde zaparkujem a vyspime se. Byly jsme obe strasne unaveny. Nebyla sranda najit misto na prespani. Bud byl kolem les, nebo maly chudy mestecka, kde jsme proste s tim zbrusu novym autem zaparkovat nemohly. Nastesti po chvilce jsme nasly na kraji jednoho z tech mestecek malou louku, kde jsme zaparkovaly a ulozily se ke spanku. Bylo kolem 3 hodin rano.
4. den, 23. prosince 2014, utery
Jedna otravna vec na mexicanech je ta, ze za vsechno chteji penize. Takze ani tady to nebylo vyjimkou. Do cenotu se mohlo jen s pujcenyma snorchlama. Takze se tomu klukovi mexickymu nelibilo, kdyz jsme si vzaly vlastni. Seznamily jsme se tam s mladym parem z Australie, kteri meli taky vlastni snorchly, holcina mluvila spanelsky, takze mu pekne vysvetlila, ze nebudeme platit za prirodni pamatku, ktera jim proste nepatri. Snorchlovani bylo super!! Jeste vic super bylo, ze jsme se konecne po trech dnech vykoupaly haha!
Po koupacce jsme vyjely znova smerem na Tulum. Uz nam chybelo jen cca pul hodinky. V Tulumu byl dalsi obrovskej komplex ruin mayskych chramu a pyramid. Ale jakoze opravdu obrovskej! Bylo to hned u plaze, kam jsme slezly, daly si tam pivo a na chvili si odpocinuly. Vsude kolem jsme vidaly iguany. Uplne jsem se do nich zamilovala. Jak maly dinosauri! Nebo prerostly jesterky.
Po chvili jsme se vydaly znova na cestu, uz smerem na Cancun. Cestou jsme se stavily v Akumalu, coz je maly primorsky mestecko, kde se da plavat se zelvama, snorchlovat a tak. Chtely jsme tam jet ve ctvrtek, tak ze si to ted omrknem, jestli to vubec za navstevu stoji. Tak uplne nas to nenadchlo. Cestou z Akumalu jsme se stavily v Playa del Carmen, nakoupit si v Chedraui (supermarket) jidlo.
Nakoupily jsme jidlo a sly zpatky do auta. Misa si menila boty a omylem zabouchla klicky od auta do kufru. Auto sice bylo odemceny, ale to nam bylo k hovnu, protoze nikde nebyl zadnej cudl na otevreni kufru, a zadni sedacky se sklopit nedaly, ani ta deska za zadnima sedackama nesla odendat. Vsechno bylo sesroubovany dohromady. Zacinaly jsme panikarit, protoze se zacinalo stmivat a my musely jeste to auto vratit zpatky do pujcovny.
Nekdo si vsimnul, jak zmatene pobihame kolem auta a snazime se odendat sedacky. Tak jsme rukama nohama vysvetlily, co se stalo. Pochopil. Dosel pro par kamosu a snazili se ruznymi zpusoby odendat tu sedacku. Po chvilce u nas zastavili policajti, protoze preci jen, pet mexicanu rozebirajicic zbrusu novy auto muze vypadat podezrele haha. Vysvetlily jsme jim, co se stalo a oni ze OK. Objevil se u nas dalsi chlapek. Nevypadal jak mexican a umel dobre anglicky. Pujcil Mise telefon, aby mohla zavolat do autopujcovny a vysvetlit, co se stalo. Sice se po chvili dovolala, ale domluva desna, protoze samozrejme nikdo tam nemluvil anglicky. Nakonec ji rekli, ze zavolaji pozdeji.
Jeden z tech mexicanu dosel pro dalsiho kamarada, kterej rekl Mise, at jde s nim, ze vi jak to otevrit. Vsichni mexicani teda odesli a zustal tam jen ten chlapek, jehoz telefon mela Misa porad u sebe. Za chvili musela odejit taky. Za par minut byl ale zpatky s nejakou zenskou. Ptal se, kde je Misa, ze potrebuje ten telefon a musi jit. Misa ale byla porad pryc. Najednou ta zenska na nej zacala strasne jecet a tropit mu tam sceny. Misa se vratila i s tim mexicanem. Vracela telefon a najednou ta zenska zacala strasne jecet na Misu. Ze je to devka a at necha jejiho chlapa. Misa byla v soku, takze se nezmohla ani na slovo. Kolem uz stala hromada lidi a vsichni prihlizeli ty scene. Nakonec se ten chlapek Mise omluvil, ze ta zenska je cvok, a odtahl ji pryc.
Ten mexican, kterej prisel s Misou rekl, ze nam ty klice dostane za 200 mexickych dolaru. Coz nebyla ani dvacka v americkejch dolarech. Takze ok. Ale ani to nevypadalo jednoduse. Asi hodinu se v zamku od kufru stoural nejakyma dratkama a neslo mu to. Nakonec se presunul do auta a zacal rozsroubovavat celou zadni sedacku. Povedlo se! Vyndal klice a sedacku nasrouboval zase zpatky. Daly jsme mu penize, podekovaly, nalozil vsechen bordel zpatky do auta a vyjely smerem na Cancun vratit auto. Dorazily jsme tam kolem 10 vecer. Nikdo tam nebyl. Jen na vratnici byli dva chlapci, kteri nemluvili anglicky. Vyjely jsme teda k letisti, kde jsme potkaly Viktora, jejich dealera. Nasly jsme ho. Zkousel jim volat, ale nikdo mu to nebral. Tak nam napsal vzkaz, at jim to dame rano, aby nam neuctovali poplatky za pozdni vraceni.
Takze jsme jely zptaky k Ernestovi. Daly jsme si par piv a sly spat.
5.den, 24.prosince 2014, streda
Rozhodly jsme se cely den provalet na plazi. Protoze je Stedry den a po tech zazitcich z predeslych dnu si to zaslouzime. A pak vecer si zajdem na vanocni drinky a nejakou dobrou veceri.
Chvili jsme tak posedavaly na plazi, seznamily se s par lidma, zkusily si "surfovat" po brise a daly si sloficka. Byla jsem v polospanku a najednou slysela, ze Misa zase s nekym mluvi. Stali nad nama dva kluci a ptali se, kde sezenou ty cerveny rucniky, ktery ma skoro kazdej na plazi. Nez jsem se probrala, uz sedeli u nas. Jmenovali se Paul a Ziv, byli to Zide a bydleli v apartmanu kousek odsud. S Paulem jsem si hodne rozumela. Taky mi vypravel o jejich kulture, vysvetlil mi par veci, super proste. Narodil se sice v Americe (oba byli z Los Angeles), ale jeho rodice prisli do USA z Izraele. Taky porad mluvil o kokosech. Ze by strasne rad nasel kokosovej orech a zkusil ho otevrit. Vysvetlil mi, jak se to dela. Super! Rekly jsme jim, co planujem na vecer a oni ze by se radi pridali. Nabidli nam, ze si muzem dat sprchu u nich, at nemusime takovou cestu k Ernestovi a zase zpatky. To jsme uvitaly. Shrnu to, protoze tu nechci rozepisovat zadny nevhodny detaily haha. Nikam do baru jsme se nedostali, nakonec jsme si udelali party u kluku v apartmanu a prespaly tam. Jeste se vratim k tem kokosovym orechum. Lehce priopili jsme si s Paulem vzpomneli na starej opustenej hotelovej komplex, kterej jsme mijeli cestou k jejich apartmanu. A ze se tam pujdem podivat. Sli jsme, Vyskrabali jsme se po zidce nahoru a sli se podivat do jedny z tech budov. Paul musel svitit telefonem, protoze nikde nebyly zadny lampy ani svetla. Vlezli jsme dovnitr. A hned zase ven, protoze jsem byla posrana strachy haha. Sli jsme dozadu za hotel a co nevidime. Palmu a pod ni spousta kokosovych orechu! Tak jsme si jich pet vzali a sli zpatky. Cestou jsme zastavili a ze z nich aspon sundame tu slupku. Paul mi ukazal jak. Zadna sranda to nebyla! Ta slupka je z nejaky dreviny a dalo nam to fakt zabrat. Paulovi trvalo pres hodinu sundat slupku ze tri orechu a ja se celou dobu srala s jednim. Ale stalo to za to! Vzali jsme je dovnitr a ze jeden otevrem a ochutname tu kokosovou vodu. Zase mi ukazal jak je otevrit, abychom se dostali k vode. Super zazitek! A cerstva kokosova voda strasne dobra. Vypili jsme vodu a sli spat.
Tohle byly moje druhy Vanoce, ktery jsem stravila mimo rodnou zem a bez rodiny, ale byly nejlepsi.
6.den, 25.prosince 2014, ctvrtek
Vzaly jsme s Misou autobus zpatky. Pochopit ten jejich autobusovej system nebylo tezky. Kdyz jsme vedely jaky cislo busu a z jaky strany to jede. Vzdycky jsme musely vystoupit u supermarketu Chedraui a cca 20 minut jit pesky k Ernestovi. Daly jsme si sprchu, prevlikly se a sly do Chedraui koupit jidlo. Tam jsme se rozhodly trochu zmenit plany. Pocasi nevypadalo nejlip. Tak jsme se rozhodly misto do Akumalu jet taky na Isla de Mujeres. Musely jsme ale najit nejaky misto, odkud jezdej trajekty, protoze je to ostrov kousek od Cancunu. Sly jsme do Starbucks, kde je dikybohu zdarma wifi, a snazily se neco vygooglovat. Nakonec jsme zjistily, ze jeden pristav je kousek od nas. Dostaly jsme se tam a pockaly na trajekt. Jenom ta cesta byl super zazitek! Trajekt jel skoro hodinu a docela rychle. Ostrov byl malinkej, autem trvalo jen dve hodinky ho celej objet kolem dokola. Takze jsme obchazely pujcovny a snazily se pujcit si skutr nebo golfovej vozik. Vsechno bylo ale rozpujcovany. Vyrazily jsme teda pesky k plazi. Na plazi jsme porelaxovaly, daly si pivo a premyslely co dal. Rozhodly jsme se vzit si vypravu na snorchlovani a na podzemni muzeum. Podzemni muzeum bylo kvuli pocasi zavreny, coz nas mrzelo, ale tak aspon to snorchlovani. To me tak uplne nenadchlo. Krome par barevnych ryb jsme nevideli nic. Nakonec jsme zakotvili u nejaky restaurace, kde jsme mely veceri. Ryby. Spoustu ryb. Dobry to bylo!
Po veceri jsme vzaly trajekt zpatky do Cancunu. Chtely jsme nekam do hospody na pivo, ale nic jsme nenasly. Kousek od Ernestova domu jsme potkaly nejakyho divnyho chlapka a zeptaly jsme se ho, jestli tam nevi o nejaky hospode. Vedel. Ze nas tam dovede. Hospoda byla zavrena. Nastesti. Vypadala fakt priserne. Tak jsme se rozhodly koupit si pivo nekde na benzince nebo v samosce. Ten divnej chlapek se nabidl, ze nas tam odveze, ze zrovna jede tim smerem. Byl fakt divnej, ale nas bolely nohy. Tak jsme souhlasily. Jeho auto bylo taky divny. Melo jen dvoje dvere vepredu a ty sly sotva otevrit. Pripadal mi zmatenej, porad jezdil tak divne dokola. Nakonec nas vysadil u samosky. Koupily jsme si pivo a chtely si jit sednout nekam do parku a v klidu si ho vypit. On na nas ale porad cekal a ze nas zaveze zpatky. Tak jsme zase souhlasily. Fakt nas bolely nohy. A navic jit pesky s tema pivama.. haha. Sly jsme do naseho oblibenyho altanku, kde jsme si vypily ty piva.
Za cely den jsem se snazila spojit s Paulem, ale neuspesne. Bud jsme wifi chytaly my, nebo oni. A ta mexicka wifi taky zadna slava. Takze domluva zadna.
7. den, 26.prosince 2014, patek
Nejak se mi podarilo spojit se se Zivem. Planovali jit vecer do stejnyho klubu jako my.
Cely den jsme provalely na plazi a navecer chytly autobus zpatky. Daly jsme si sprchu, prevlikly se a chytly autobus zpatky do Zona Hotelera. Nasly jsme super restauraci. Prava mexicka. Bylo to tam strasne super! Strasne dobry jidlo a skvely drinky. Po veceri jsme planovaly jit do nejznamejsiho klubu v Cancunu. Kdyz jsme ale zjistily, kolik chteji za vstup, tak jsme si to hodne rychle rozmyslely. Vsechny ostatni kluby byly drahy a my nechtely zbytecne utracet. Tak jsme se rozhodly si zase koupit pivo a vypit si ho v nasem oblibenym altanku. Vzaly jsme ale spatnej bus, kterej jel do downtown. Coz byla nejhorsi cast Cancunu. Zjistily jsme to ale az kdyz nas autobusak vykopl s tim, ze to je konecna. Bylo to tam opravdu strasidelny. Na stavce stala hromada lidi a vsichni na nas cumeli. Dve bily holky v satech v downtown. Vubec to nebylo divny. Misa se zeptala, jestli nekdo umi anglicky. Protoze jsme vubec nevedely kde jsme a jak se dostanem zpatky. Protoze na druhy strane jsme nikde zastavku nevidely. Z davu vystoupil mladej kluk a ze mluvi anglicky. A ze k zastavce nas dovede, protoze je daleko a rozhodne bychom touhle casti mesta nemely chodit samy. Sli jsme docela dlouho, skoro hodinu. Prislo mi, ze je docela zmatenej a vubec nevi, kam nas vede. Uz nas to nebavilo. Potkaly jsme u silnice stat nejakyho chlapka, tak se ho Misa zeptala na autobus. Rekl, ze tam prave na jeden ceka. Ze tam sice neni zastavka, ale videl tam nejakej autobus stavet. Tak jsme se rozhodly taky pockat. Daly jsme se s nim do reci. Sympatak. Byl z Jamajky, cekaly jsme asi pul hodinu a autobus porad nejel. Tak jsme se rozhodly vzit si taxika aspon k Chedraui. Nastesti tam zrovna jeden jel. Od Chedraui jsme sli zase pesky zpatky. Chtely jsme to pivo, ale samoska byla zavrena.Byly jsme strasne unaveny, tak jsme se vratily zpatky k Ernestovi a sly spat.
8. den, 27.prosince 2014, sobota
Žádné komentáře:
Okomentovat