Dům jsme tedy dávali zpátky na trh. Nastal zádrhel v tom, že náš agent chtěl do popisu zmínit úplně všechno, co zmínil inspektor ve svým reportu. S tím jsme nesouhlasili, protože každý inspektor je jiný a co se jednomu může zdát jako vážná věc, druhý nad tím mávne rukou. Nehledě na to, že k tomu inspektorovi jsme neměli důvěru, protože vypnul náš radonovej větrák jen aby mohl z kupujících vytáhnout víc peněz za radonovej test. Nebo kdoví, proč to udělal. Chtěli jsme, aby si noví kupující pozvali svýho inspektora. 

Na to nám náš agent řekl, že to tam zmínit musí. Začal jmenovat všechny ty drobný věci, který by mohly způsobit problém, kdybychom je nezmínili, a najednou jen tak mezi řečí zmínil, že nemáme povolenou střechu. Paul se ho zeptal, proč se to dozvídáme až teď. V tomhle případě to byl osud, že to s kupujícími nevyšlo, protože by nedostali pojistku na dům a mohli by to s náma řešit soudně. A my jsme byli připraveni řešit to soudně s předchozími majiteli, protože oni nám nic neřekli. A jak není povolená střecha, většinou to znamená, že je s ní něco špatně a je potřeba ji celou vyměnit. A to je hodně drahá záležitost. Došlo k výměně názorů mezi naším agentem a Paulem a my nakonec Thomase propustili. 

Jak jsme prodávali dům, část první

Poslední článek jsem ukončila slovy "Nevylučujeme, že se někdy v budoucnu vrátíme k životu u oceánu, ale Kalifornie už to asi nebude..". A je to tady! Haha. Asi dva měsíce na to jsme si uvědomili, že Colorado není pro nás. Mám pocit, že jsme to oba cítili tak nějak od začátku, co jsme se sem nastěhovali. Nikdy jsme se tu pořádně nezabydleli a pořádně si nezvykli. 

Teď je to rok a 3 měsíce co tu bydlíme a já jsem si pořád nezvykla na tu vysokou nadmořskou výšku (1839 m. n. m.). Pořád se mi dělá zle, špatně se mi dýchá a několikrát jsem málem omdlela. Taky je tady děsný sucho. Už asi půl roku nezapršelo. Mysleli jsme si, že Colorado bude krásně zelené, všude kolem nás budou jezera a řeky, ale realita je úplně jiná. Tady kde žijeme není zelenýho vůbec nic. Všechno je spálený od slunce. To už jižní Kalifornie byla zelenější. A jezera ani řeky nejsou blíž než hodinu jízdy autem. A to jídlo. Jídlo je tady naprosto příšerný. 

A tak jsme se rozhodli, že je čas se odstěhovat pryč. Protože život je příliš krátký na to, abychom ho trávili někde, kde nám to nevyhovuje a kde se nám nelíbí. Rozhodli jsme se pro Floridu. Hlavně kvůli tomu oceánu a podnebí.

Porovnání života v Los Angeles vs. Colorado Springs

zdroj: google.com

Už tady v Coloradu žijeme nějaký ten pátek (přesněji řečeno něco málo přes 8 měsíců) a tak bych chtěla porovnat náš život v Los Angeles s tím současným, v Colorado Springs. Upozorňuju, že článek není úplně politicky korektní...

Začnu popisem toho, jak jsme žili v LA a jak žijeme tady ve Springs.
Tím největším rozdílem pro nás je to, že v LA jsme bydleli v malým bytě a teď máme rodinný domek. Bydleli jsme v části města, kde absolutně neexistovalo, že bych vzala Yonu pěšky na procházku. Protože jsme bydleli u hlavní a pěkně rušný silnice. Čtvrť města to nebyla úplně nejhorší, ale ani nejlepší. Měla vlastně hodně daleko do dobrý čtvrti haha. Naše budova měla docela nešťastnou polohu. Půl kiláku z jedný strany byla recyklační jednotka, půl kiláku na druhou stranu byla další a půl kiláku dalším směrem bylo centrum na darování krve. Takže se u našich kontejnerů slejzali bezďáci a jim podobný individua, kteří dělali kolem bordel, když vybírali plastový lahve, plechovky a další recyklovatelný věci. O prodeji drog, kterej byl na denním pořádku, ani nemluvím. Agentura, která spravovala naši budovu to řešila po svém. Dala na recyklační kontejner řetěz se zámkem. Což způsobilo to, že lidi přestali recyklovat, protože komu by se chtělo chmatat na ten špinavej řetěz a zápasit dobu se zámkem, protože bylo nad lidský síly ten šmejd odemknout. Takže se všechno házelo do normálního kontejneru, kterej nestíhal a ten bordel kolem vylepšili právě ty individua, kteří dělali neskutečnej bordel, když trhali pytle s odpadkama ve snaze najít něco z plastu, za co by dostali pár centíků.

Jak jsme kupovali dům

Už je to rok od posledního příspěvku. Nějak jsem nevěděla o čem psát, protože nechci, aby se mi to tady změnilo v nějakej tuctovej mama blog. Teď mám konečně důvod k dalšímu článku.

Kdo mě sledujete na FB nebo IG už víte, že jsme s manželem koupili dům. Konečně! Domek se nachází v krásným Coloradu, v jedný moc hezký části městečka Colorado Springs. Má 4 ložnice a jednu obrovskou místnost v přízemí, 3 koupelny, obývák, velkou kuchyň s jídelnou, prádelnu a garáž pro 2 auta. A na zahrádce je ještě roztomilej domeček na nářadí a Yoníkovy venkovní hračky :D Původně jsme hledali jen 3 ložnice/2 koupelny, ale paradoxně ty byly mnohem dražší, protože jsou žádanější.

Chtěli jsme vlastní domek už dlouho, ale tady v LA je všechno děsně předražený. Začali jsme se poohlížet i v jiných státech, ale vždycky jsme si to tak nějak rozmysleli. K našemu, docela náhlýmu, rozhodnutí dopomohlo několik faktorů. Jeden z největších faktorů je politická situace. Politická strana, která tady tomu velí, bohužel kdysi krásnou Kalifornii potápí a vede ji do totální prdele. A je to znát. Hodně. A od toho se odvíjí tak nějak všechno. Je tu předražíno, přelidněno, školskej systém stojí za prd, člověk se tady sotva domluví anglicky a španělštinu už nemůžu ani slyšet.. no a mohla bych pokračovat do nekonečna. Taky neopomenu zmínit zemětřesení a fakt, že bydlíme v hodně starý budově, se kterou to naposled tak hnulo, že další zemětřesení už určitě neustojí a u toho být nechceme.

Yonatan Dov Samia a jeho zrození

Termín jsem měla 28. dubna. V ten samý den jsem měla i další návštěvu doktora, který mě prohlédl a potvrdil, že se absolutně nic neděje a na porod to v nejbližších dnech vůbec nevypadá. Proto mě rovnou objednal na čtvrtek na vyvolání. Radost jsem z toho vůbec neměla, pitocinu jsem se bála.

Dny se vlekly a nic se nedělo. Byla jsem smířená se čtvrtečním vyvoláním. V úterý jsem strávila celý den uklízením, ať mám vše připraveno, a šla jsem dřív spát, protože posledních pár týdnů ten spánek nestál za nic. Budili mě skoro každou noc poslíčci a celkově se mi špatně spalo. Před 5. hodinou ráno mě opět vzbudily kontrakce. Chtěla jsem se převalit na druhý bok a v tom jsem si uvědomila, že je všude mokro. Chvíli mi to trvalo, ale když jsem se pořádně probrala a ujistila se, že mi praskla voda, vzbudila jsem Paula. Překvapivě jsem byla v klidu. Tak jsme s Paulem chvíli seděli na posteli a nevěděli tak úplně co dělat. Nakonec jsme se zvedli a jak jsme byli oba rozespalí, začali jsme hledat kalhoty. Ani jeden z nás nevěděl, kde máme kalhoty. Když jsme je konečně našli a byli připraveni jít, Paul se mě zeptal, jak jsem na tom, že by si ještě rád došel na záchod :-D Cítila jsem se dobře, kontrakce pravidelný taky ještě nebyly, tak jsem ho poslala na záchod. Za 20 minut, kdy jsme zase chtěli jet, jsem se rozhodla, že potřebuju sprchu. Takže dalších 10 minut jsem se sprchovala. Po sprše jsme už opravdu jeli. Porodnici jsme měli ani ne 10 minut od domu, a v 6 ráno taková dopravní zácpa ještě nebyla, takže krátce po 6. hodině už mě přijímali.

Baby shower a prohlídka porodnice

 Nejdřív něco málo o tom, co to vlastně ta baby shower je. V podstatě je to něco jako oslava pro ještě nenarozené miminko. V Čechách už se to začíná chytat taky, ale pořád ne v takovém rozsahu jako tady v USA. Nejsem fanoušek amerických tradic, ale tahle zrovna se mi hodně líbí, protože člověk dostane hromadu dárků pro miminko a nemusí tak skoro nic kupovat. A když mluvím o dárcích, nemyslím tím balík plenek, nebo nějaký ten roztomilý obleček. Mluvím o postýlkách, kočárcích, auto sedačkách a podobně. Je to zčásti i kvůli tomu, že tady není žádná mateřská, rodičovský příspěvky, porodné a bůhví co ještě. Bez dobrého pojištění tady porod stojí v přepočtu i 2 miliony korun. A ty částky rozhodně nejsou úměrné platům.

Nastávající rodiče si najdou obchod s potřebami pro miminko, buď kamenný a nebo online, a na internetových stránkách si vytvoří profil, kam dají všechny věci, které potřebují/chtějí. To se následně dá do pozvánek, aby hosté věděli, co a kde koupit. Většina obchodů dává i zadarmo "uvítací balíček", když si u nich vytvoříte ten profil. Balíček obsahuje vzorky plenek, ubrousků, dětskou kosmetiku, dudlíky, lahvičky, kupony, muslin dečky, sáčky na mateřské mléko a podobně. 

Jak jsem přežila druhý trimester

Navážu na předchozí článek, který jsem psala v 16. týdnu těhotenství. Dneškem mi začíná 30. týden a vůbec mi nedochází, že za chvíli tady už s náma to mrně bude.

Ty ranní nevolnosti, na který jsem si stěžovala, naštěstí zmizely kolem 18. týdne. Vystřídaly je ale bolesti kyčlí, zad a teď nově i bolestivý kopance do žeber. A na tu energii, kterou mi každý s příchodem 2. trimestru sliboval, ještě pořád čekám. V bytě to vypadá jak po výbuchu, protože prostě nejsem schopná uklidit vše najednou, hned jsem unavená a musím si lehnout. Hlavně ložnici je potřeba přestěhovat, protože není šance, aby se tam vešla postýlka. Kterou ještě nemáme, samozřejmě! Takže pokud se prcek rozhodne jít na svět dřív, bude asi spát v krabici od bot vystlaný palmovým listím. A zároveň se bude muset naučit jezdit na kole, protože nemáme ani kočárek.

Taky s pamětí je to den ode dne horší. Přijde mi, jak kdybych měla místo mozku černou díru. Zapomínám zavírat ledničku, vypínat troubu, věčně něco hledám (to pak nacházím na neobvyklých místech), opakuju se, zapomínám slova a podobně. Doufám, že s příchodem dítěte se to zlepší. Nerada bych ho nechtíc odložila třeba do ledničky.